Part 10

5.40?  Proboha! To je, jak praví klasik, čas, který za války vymyslel Hitler, aby podlomil morálku spojenců. A ono to nějak vydrželo. Horko těžko jsme se vyhrabali zpod těch věcí, kterými jsme byli přikryti, poslepu našli cestu do koupelen, pobrali dresy a přesunuli se dolů na parkoviště, kde na nás čekala trapně svěží Melissa. No, ale abych nás jenom nepomlouval, svěží byl i kapelník, pro kterého to byl v podstatě „jeho“ čas. A tak zatímco ostatní soubory sladce spaly, my jsme vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. Čekalo nás snídaňové hraní ve Stones River Country Clubu. A opět - vůbec jsme netušili, co nás čeká.

Country klub u nás, to jsou široké klobouky, popř. s liščími ohony, které táhnou majitele k jedné straně, kovbojské boty a podobné atributy českého Divokého západu. Tady bych chtěl říct, že mne osobně velmi mrzí, že jsem neměl více času a jazykových schopností, abych si s Melissou o všech těch místech, kde jsme hráli, a vůbec o obyčejném životě v Tennessee více popovídal. Něco jsme se samozřejmě dozvěděli, ale stejně by to bylo asi povídání na celý jeden večer, a tolik času samozřejmě nebylo. Navíc, já něco málo vykoktám, ale velmi špatně rozumím, a když se do toho přimíchá jižanský nebo australský přízvuk… Ale zpět k naší cestě.

                                Během jízdy nám Melissa vysvětlila, že klub, do kterého jedeme, nemá s country music vůbec nic společného, a že se nachází spíše na opačné straně spektra. Minuli jsme rozsáhlý komplex centra pro válečné veterány (a opět se nestačili divit), několik poutačů na památník bitvy na Stone River, na který jsem se já osobně velice těšil, a krátce po šesté jsme dorazili na místo. Následující líčení Vám možná bude připadat trochu přehnané, nicméně vězte, že přesně takhle se to odehrálo, a moje pocity, vpašované do příštích řádků, jsou autentické, neboť se mi vryly pod kůži velmi silně. Vystoupili jsme z auta a ocitli se v úplně jiném světě. Ve světě, o kterém jsme dosud pouze četli, popřípadě jej viděli v rozličných filmech, a teď jsme si to mohli doslova osahat. Představte si následující situaci: nádherné letní ráno, obloha bez mráčků, teplota lehce přes 20 stupňů a před námi se tyčí patrová budova v koloniálním stylu, za kterou se nachází rozlehlé golfové hřiště. Vedle zhruba 6 bazénů patřících klubu, kde bylo velmi zajímavé upozornění, že z důvodu počasí se koupání nedoporučuje. Nevím, jaké teploty přinutí zdejší obyvatelé, aby do té vody vlezli. Ale pojďme dál. Už zvenčí to všechno dýchá luxusem, který našinec dosud nepoznal. A do toho přichází Jiříkovi SMS z domova, že u nás jde všechno špatně, doprava stávkuje, vláda má nejnižší podporu v historii… Co myslíte, že jsme udělali? Nechali jsme starosti republiky venku a vstoupili dovnitř.

Opět koloniální styl, číšníci v bílých rondonech a v patře pak něco neskutečného. 5 velkých nerezových nádob zespodu neustále zahřívaných, samozřejmě plných dobrot jako vejce, slanina a okolo spousta dalšího konzumačního materiálu. Vstoupili jsme do sálu, kde jsme měli hrát, odkud se dalo vejít na terasu, ze které byl nádherný výhled na golfové hřiště a vůbec přilehlé okolí. Už teď po šesté hodině ráno byly míčky na odpalištích srovnané do úhledných pyramid (proboha, kdy to stihli?), no prostě překvapení na překvapení. Při vstupu na toaletu hrála klasická hudba, zařízení tam bylo luxusnější než v našem obýváku, na dámských bylo navíc sofa, aby se ladies neunavily čekáním ve frontě. A to už nám panty na mluvidlech nestačily, jak jsme je měli otevřené.

V sále, kam jsme se po prohlídce vrátili, bylo u stolů prostřeno na snídani, ochutnali jsme opravdu vynikající kávu – v tom okamžiku jsem litoval všechny, kdo kávu nepijí – a koukali na, pro nás trochu zvláštní, výzdobu. Kromě obligátní americké vlajky na stěně visel jakýsi znak a hesla. No, možná už někteří tušíte, nebylo to stranické ústředí, ocitli jsme se v srdci místní pobočky Rotary klubu. Na vysvětlenou: je to organizace, která si od roku 1905 klade za cíl sdružovat obchodníky a vůdčí osobnosti toho kterého regionu k poskytování humanitárních služeb, podporování vysokých etických standardů ve všech povoláních a podobně. Členové klubu se schází zpravidla jednou týdně na společné snídani nebo večeři či obědě, což je jednak společenská událost a jednak samozřejmě příležitost ke koordinaci činnosti klubu. No a na takovéhle akci jsme se bez varování ocitli. Všechno pro nás bylo nové. Opět připomínám – klubová tradice, která u nás fungovala před druhou světovou válkou, a u Rotary klubů byla obzvláště silná, byla násilím přervána příchodem nacistů a posléze komunistů, my to prostě neznáme, byť se relativně dost nadšenců snaží tyto tradice obnovit. No, místní vůdčí osobnosti se pomalu scházely, na první pohled úplně normální lidé, usedaly ke stolům zřejmě podle zasedacího pořádku a vedly nenucenou konverzaci. Atmosféra velmi neformální, dokud president klubu nenastoupil za řečnický pult a začaly se dít věci. Napřed krátká motlitba, pak se vzdávala čest vlajce a pak se četly zásady, které visely na stěně vedle vlajky. Je to tzv. čtyřbodový test – 1) Je to pravda? 2) Je to slušné ke všem zúčastněným? 3) Bude to rozvíjet dobrou vůli a lepší přátelství? 4) Bude to výhodné pro všechny zúčastněné? Koho to zajímá, je to na síti, plus třeba hesla jako „Služba nad vlastní zájmy“ nebo „Nejvíc získává ten, kdo slouží nejlépe“. Tehdy jsme tomu naprosto nerozuměli, tyhle informace jsem si našel až po návratu, no, koukali jsme, kam jsme se to dostali. Navíc, tihle lidé tohle všechno brali naprosto vážně, nikdo se ani po straně neošklíbal ani neobracel oči v sloup. Mě to ze všeho nejvíc připomínalo schůzi Vontské rady, včetně zadávání úkolů, které nastalo po úvodu, no, kdo ví, kde se pan Foglar inspiroval… Znovu mne napadlo, jak málo toho o sobě navzájem víme, byť žijeme na jedné planetě. Podobné rituály by u nás vyvolaly v lepším případě úšklebky a postranní pohledy, tady se jim zjevně věnovaly elity oblasti. Asi by to bylo na obsáhlejší diskusi. To vše navíc umocněno atmosférou klubu jako takového, ale i amerického Jihu, kde jsou, jak už jsem zdůrazňoval několikrát, tyto tradice stále živé a funkční více než kdekoliv jinde ve Státech.

  Možná je to líčení pro Vás zbytečně dlouhé, ale na nás všechny to udělalo velký dojem, postupně jsme se uklidnili, pochopili jsme, že jsme se nedostali mezi nějaké sektáře a vše jsme se zájmem sledovali dál. Pan president probral zřejmě nějaké úkoly a závazky a pak pozval přítomné ke stolu a představil nás. Se srdcem v krku jsme spustili Morisson Jig a další překvapení. Ti lidé nás nebrali jako rádio k snídani, ale opravdu poslouchali a reagovali. Mike je velmi lehce rozpohyboval při „Námořníkovi“, no bylo to moc příjemné hraní, nakonec jsme sklidili mohutné ovace, president se s námi nechal vyfotografovat a navíc nám poslal do Čech dopis psaný ručně, nikoliv na stroji nebo počítači, kde nám ještě jednou děkoval. Ten dopis visí na našem facebooku, asi musíte zapátrat malinko v historii, abyste se přesvědčili, že nekecám… A aby toho nebylo málo, tak páni klubisté dojedli, my jsme zasedli, načež nám bylo řečeno – klub je Váš, jezte, pijte, co hrdlo ráčí, a užijte si to tu, a rotariáni odešli za svými povinnostmi. No a my jsme si to samozřejmě užili, přátelé, látkové ubrousky, porcelán, nerezové příbory, doteď jsme se pohybovali převážně v plastu, vejce s opečenou slaninou, která neměla chybu, koblihy, pečivo, ovoce, saláty, káva, džus, hele, já se omlouvám, ale takhle to prostě bylo. A protože jsme měli dost času, vzali jsme si kávu na terasu a užívali si to krásné ráno. Do toho Daggy hrál na banjo, holky se šly podívat dolů na golf a na elektrických vozících přijížděli první hráči. Hlavně tedy důchodci, kteří tvoří většinu členů country clubu, no opticky to vypadalo moc pěkně, než jsem si uvědomil, v kolika se dostanu do důchodu - pokud se ho dožiju a pokud mi mé těžce našetřené peníze nějaký doveda neznárodní. Ale abych už neslintal, prostě bylo to nádherné ráno a asi budu mluvit za všechny členy souboru, že i jeden z nejsilnějších zážitků celého pobytu. Pro mne zejména faktem, že lidé, které jsme tu potkali, skutečně vážně věří svému poslání, což je něco, co se u nás na téhle úrovni příliš nevidí.

 

 

 Nechtěl jsem o tom psát dopředu, abyste nebyli zbytečně smutní, ale čekala nás návštěva v Jack Daniel´s Distillery ve městě Lynchburg. Takže samozřejmě velké očekávání. Vydali jsme se hodně hluboko dolů na jih a opět sledovali takový ten všední cvrkot, který nás zas a znovu fascinoval. Přestože jsme byli unavení, oka jsme nezavřeli, byť jsme si svatosvatě slibovali, že si cestou určitě odpočineme. Ale nedalo nám to, neboť za každou zatáčkou nás čekalo něco nového a nezvyklého a než jsme se s tím srovnali, už tu byl další zážitek. A takhle jsme dorazili až k návštěvnickému centru palírny. Ten den bylo obzvláště horko, ale ten kousek z klimatizovaného auta do klimatizované vstupní haly jsme skoro přeběhli.

 

Návštěvnické centrum je samozřejmě postavené na efekt, je tam spousta zajímavých věcí, mimo jiné jsme zjistili, že Jack Daniel se svojí výškou řadil spíše mezi hobity, a navštívili jsme i přilehlý bar a podnikovou prodejnu, které stojí na místě prvního Jackova baru. Cenu jsou zde skutečně vstřícné, ale pro nás to nemělo půvab z toho prostého důvodu, že převézt skleněné lahve v zavazadlovém prostoru jakýchkoliv aerolinek je věc velmi riskantní. Proto jsme nákup s těžkým srdcem oželeli. Ale to už následovala exkurze. Velmi příjemný průvodce nás provedl areálem, několikrát nás nechal přivonět (ochutnat ne), a tak jsme sledovali cestu a proměnu zrna od prvopočátku, přes prokapávání skrz dřevěné uhlí až po proměnu v tmavě zlatou tekutinu, kterou, jak víme, pije i Manitú. Po pravdě, továrna vypadá spíše domácky, žádné rozlehlé haly, většinu budov bych tipoval na přelom 19. a 20. století. Jedna exkurze tu střídá druhou a pro majitele je to evidentně velmi slušné přilepšení k tržbám za prodej whiskey jako takové.

 

S nosy plnými vůně a tmavě zlatým odleskem v očích jsme se přesunuli do centra Lynchburgu. Náměstí jižanských městeček si jsou hodně podobná a ani Lynchburg není výjimkou. Uprostřed radnice a okolo do čtverce nízké domy, ve kterých jsou v tomto případě většinou obchody se suvenýry vztahující se právě k Jacku Danielovi. A můžete zde sehnat skutečně vše od ručníků, propisovaček až po motocykl v černobílých barvách. Jinak jsem si všiml, že tady, poměrně hluboko na Jihu, je o něco více připomínek na konfederační minulost a podle námětů některých suvenýrů bych soudil, že jsou zde lidé daleko více vyhraněni vůči současné vládě. Ale to je jenom můj postřeh. Nechali jsme si vyrazit pamětní minci a znovu nastoupili do vozidla, abychom se přesunuli do uměleckého centra ve městě Manchester, kde se měla odehrávat večerní show. Melissa slibovala divadelní sál, a tak jsme byli zvědaví.

Ale čas měří všem stejně, a tak došlo i na nás. Ještě naposled jsme proběhli neuvěřitelnými záchody a do fordu a na trasu. Čekala nás další okružní jízda po Murfreesboro, která skončila, hádejte kde, v Creekside Assisted Living. Tedy další seniorské centrum. Už jsme to měli slušně nacvičené, takže jsme se rychle připravili a mohli se ještě rozhlédnout po budově. Velkou vychytávku jsme objevili na umývárně, kde plakát hlásal, že správná doba pro mydlení rukou je přezpívání oblíbeného songu Happy Birthday. A samozřejmě jsme si to také všichni vyzkoušeli. Další věc, která mne zaujala, bylo tablo na chodbě, kde se reprezentovali všichni obyvatelé centra, kteří sloužili v ozbrojených silách USA. Další důkaz toho, jak si v téhle zemi váží veteránů.  Hrálo se nám moc dobře, byli jsme rozjetí z Country Clubu, a tak nám to šlo samo, což bylo plus pro nás, protože nás přijel „zkontrolovat“ sám veliký Steve. Po koncertě jsme jako obvykle čelili palbě otázek a jedna velmi příjemná důchodkyně, evidentně zamilovaná do indiánů, nám věnovala hrst opracovaných pazourků, takže v tomto směru jsme domů nejeli s prázdnou. Dostali jsme zde vynikající oběd, kterého se zúčastnil i Steve, a mohli jsme vyrazit na další zážitkový výlet.

Do Manchesteru jsme dorazili kolem 17. hodiny, je to další z malých městeček cca do 10 000 obyvatel, zaparkovali jsme za centrem, které se v podstatě stává z galerie a divadélka. Termín divadélko je zcela na místě, neboť více než třetinu sálů zabírá poměrně hluboké pódium, ale zase tu mají balkón, čímž se kapacita samozřejmě zvýší.

 

Na programu byla večeře, která probíhala v galerii. Při té příležitosti jsme si všimli, že na plakátu, který inzeroval vystoupení festivalových souborů, je u Kelt Grass Bandu jako země původu uvedeno Slovensko. Pořadatelé se dost divili, že se nám to nelíbí, vždyť to je jeden stát, ne? Tak jsem si říkal, jak jim by se líbilo, kdybychom my inzerovali Cripple Creek Cloggers jako soubor z Kanady. Vždyť je to vedle sebe na jednom kontinentu, ne? No, donutili jsme je, aby to, byť rukou, opravili. Večeře v tradičním duchu, pak přesun do divadla, abychom absolvovali zvukovku. Na místě jsme našli dva zvukaře, ozvučný systém, a když jsme si pořádně prohlédli sál, došli jsme k názoru, že svůj set odehrajeme naživo, pouze s nazvučenou basou. Místní zvukaři jednak měli na nás málo techniky a jednak nám silně připomínali legendární dvojici Pat a Mat. Celý program měl svůj přesný scénář s hromadným nástupem všech souborů (byl tu navíc ještě místní pěvecký sbor), vystoupením a opět hromadným rozloučením na jevišti. Podařilo se nám zde sehnat českou studentku, která souhlasila, že ponese naši vlajku a ceduli s Českou republikou.

Nástup byl skutečně impozantní, nastupovali jsme zaplněným ztemnělým hledištěm na jeviště. Následně místní dívčí pěvecký sbor zazpíval americkou hymnu a řeknu Vám, byl to další zážitek, vidět celý sál burácet. Zpívali skutečně téměř všichni a téměř všichni si drželi ruku na srdci, jak to známe z filmů. I Portorikánci – Portoriko sice není americkým státem, ale je, jak známo, závislým územím, a tak jsou tam hvězdy a pruhy běžným jevem. Pak následovalo předávání dárků a každý soubor dostal symbolický klíč od města. Takže až nebudu mít kde spát, vím, kam jít. My jsme nastupovali jako první do hymnou rozjetého publika. Bylo to trochu jako černé divadlo, sál měl černé pozadí a na tom kapela převážně v černém působila lehce absurdně. Publikum nás ale vzalo a pranic nevadilo, že jsme se bez tanečníků na pódiu trochu ztráceli. Navíc jsme pro ně měli ještě zajímavý bonus. Pódium bylo totiž nasvícené zepředu, naše dámy měly sukně z gázoviny, no a… prostě jako dívky v šatech z krepdešínu. Později jsme se dozvěděli, že z toho byli konzervativnější diváci trošku konsternováni, ale v tuto chvíli jsme to neřešili. A já zezadu jsem si to docela užíval, HO HO HO. Zvuk celkem ušel, hrát naživo se ukázalo jako dobrý nápad. Kolegové to mohli trošku rozpohybovat, no a lidé nás vyprovodili vřelým potleskem. Možná Vám to připadá stereotypní, jak pořád píšu, že jsme měli úspěch, nicméně tak to bylo, a jak jsme se dozvěděli, na hodnocení pořadatelů byla naše kapela hodnocena nejvýše. Ale to jsme se dozvěděli samozřejmě až zpětně, aby nám to nestouplo do hlavy. Možná svoji roli hrálo i to, jak jsme si hraní užívali a byli jsme trošku jiní, než ostatní soubory.

 

Po tradičním závěrečném kolečku jsme se přesunuli všichni do galerie, kde se uskutečnilo něco jako afterparty. My jsme se trochu sblížili s bluegrassovými muzikanty od Cloggers, kteří se samozřejmě divili, jak tu jejich muziku stíráme. Došlo na Foggy Mountains Breakdown, Devil´s Dream a další pecky, ale to už nás hnali průvodci a pořadatelé, neboť nás čekala skutečně Long Journey Home. A myslíte, že jsme cestou usnuli…? A navíc po příjezdu na koleje jsme ještě uspořádali kapelní briefing s „family packem“. Bylo rozhodně co hodnotit, a tak jsme se zas těsně potkali s půlnocí, nežli jsme se dostali do toho, čemu tady říkají peřiny. Tak – dobrou.