Part 7

Tak je to tady. Mezinárodní folklórní festival začíná, my jsme (teoreticky) aklimatizovaní a těšíme se, že konečně zahrajeme celé Americe. Když se s námi Melissa včera večer loučila, připomínala nám, že co se týče organizace, dneškem končí veškerá sranda a všechno musí klapnout nejlépe na 120 procent. Slíbili jsme samozřejmě, že to budeme respektovat, neboť jsme v tom neviděli z naší strany žádný problém. Tady bych měl asi vysvětlit, jakým způsobem vlastně tento festival fungoval, neboť to bylo značně odlišné od toho, co jsme znali od nás. Tak tedy: festival trval v podstatě od pondělka do soboty a pro soubory od rána do večera. O stravování se starali partneři a sponzoři festivalu a až na výjimky jsme jedli pokaždé někde jinde. Během dne vystupovala jednotlivá tělesa na nejrůznějších místech v okolí nebo přímo v Murfreesboro, ať už to byly domovy pro seniory, nejrůznější kluby nebo například (jako v našem případě) vězení. Zbytek dne byl pak věnován návštěvám zajímavých míst státu Tennessee. Večer jsme se pak všichni sešli na společném velkém festivalovém koncertě. Bylo to poměrně náročné, hodně času jsme strávili v našem pojízdném křižníku, ale byla to pro nás nová zkušenost a my jsme samozřejmě respektovali program pořadatelů. Ale zpět ke zpravodajství.

Odjezd v 7.30, to znamená budíček na třičtvrtě na sedm a vzhůru do umývárny. A hle, jaká změna. Ještě včera večer nás tam bylo pár a dnes ráno tu nebylo k hnutí a dnes ráno tam nebylo k hnutí. Během noci dorazily další soubory, a tak na koleji Monahan vzplanul rušný společenský život.

Poprvé jsme si oblékli své pracovní dresy, které můžete vidět na fotografiích z našich vystoupení v USA. Jen na vysvětlenou, krátké kalhoty u pánů nejsou znevažujícím prvkem, ale naší verzí tradičního keltského oděvu přizpůsobenou červnu v Tennessee. Pobrat nástroje a již vyrážíme výtahem dolů, kde čeká Melissa. No a objevuje se první problém. Není kombo pro můj kontrabas, což mne docela vytáčí. Jen kvůli Americe jsem si ho pořizoval, táhnu ho přes půl světa a teď tohle. Pořadatelé prý náš mail s požadavky nedostali, přestože vím, že jsme jej odesílali i proto, abychom ukázali pořadatelům, jak se umíme vypořádat s problémy, když nebyli schopni nám kontrabas zajistit na místě. Melissa kamsi odešla poradit se a ve mně se zatím vše vařilo. Po chvíli se naše průvodkyně vrátila s tím, že je problém vyřešen, neboť podle Steva, coby prezidenta, jsou na všech místech, kde máme vystupovat systémy veřejného ozvučení, kam půjde kontrabas bez problémů připojit. No, uvidíme…

 

Čeká nás první festivalová snídaně, dnes a zítra budeme snídat v Budhist temple, tedy v nějakém buddhistickém komplexu. Já osobně jsem se domníval, že se jedná o nějaké společenské centrum s tímto názvem. Naložili jsme nástroje a vzhůru do světa. Na koleje jsme se měli vrátit až večer, takže jsme byli zvědavi, kam nás všude naše přibližovadlo zavede. Chvíli jsme se motali po předměstích M´boro a předměstí tu mají dost a rozsáhlá, když se před námi vyloupl ze zeleně ohlašovaný buddhistický komplex. Fakt, děcka!

Amerika je země neomezených možností a tady jsme se ocitli zase v jiném světě. Třeba barvy. Amerika je barevná celá, ale tady to bylo ještě víc. Asi to bylo kontrasty, tím, jak tu měli barvy vedla sebe, převládala jasně červená a žlutá, pagody v trošku menším měřítku, sochy a tak. To všechno ještě umocněné ranním sluncem. Byli jsme v centru laoské větve buddhismu a koukali jsme jako vyjevení. Na verandě hlavní budovy na nás čekala snídaně. Přijeli jsme první, tak vzhůru. Byla tu jednak typická americká snídaně a jednak i místní speciality, jako hustá a výtečná rýžová polévka s jemně nasekaným masem (snad vepřové), vynikající zeleninové závitky, no moc jsme si to užili. Ty klasické americké „donuts“, takové ty koblížky, ty mne moc nebraly, sušenky jakbysmet, ale tuhle exotiku jsem si přidal. K tomu káva, že by to slabším jedincům urvalo srdce, džus, voda, ovoce. Okolo se motali úslužní mniši (?) nebo občanští zaměstnanci, uvnitř budovy se nacházelo něco jako zřejmě centrální modlitebna, opět hodně barevná, nazdobená a uvnitř duchovní představitel obce. A my jsme se tam mohli podívat. Bez bot, nesměli jsme se dotýkat činitele, který nám následně po svém požehnal, měli tam dokonce i televizi s nějakým kanálem v jejich jazyce, no moc zajímavé, zejména pro nás Evropany a barbary návdavkem.

To už dorazili další účastníci, a tak jsme měli možnost vidět Portorikánce, kteří coby silně věřící katolíci dost koukali, tak i druhý soubor od nás z Čech, tanečníky z Prahy – Betty, které k mému velkému překvapení a potěšení doprovázeli muzikanti od Žamberka a jejich violista byl dokonce velký příznivec bluegrassu! Tak jsme se seznamovali, mě osobně tu radost trošku kalil fakt, že pro tento ansámbl se basa v Americe našla. Bez komentáře… Jak muzikanti, tak tanečníci byli na rozdíl od nás poměrně protřelí světem, ale my zas máme své osobní kouzlo, že.

Čas, který nám zbýval do odjezdu „na štaci“ jsme strávili prohlídkou areálu, případně další kávou a focením. Například Janča kmitala s foťákem a mačkala spoušť, jako divá. Musím říct, že ona si ten výlet vůbec užívala, poté co z ní spadlo napětí posledních týdnů kolem diplomky, státnic, přestala být nervózní z cesty, z jazykových problémů a „jela“ naplno.Dokázala velmi bezprostředně okomentovat každou situaci a to co já opisuji dlouhými souvětími, ona dokáže shrnout do věty holé, zato trefné.Už teď můžu napsat, že jak měla z cesty obavy, tady se to překlopilo, no a my jsme jí to velmi přáli.V obchodech vše hodnotila podle toho, jestli by se to líbilo holčičkám, Honzíkovi nebo tátovi, kterému fotila celé série trucků (obzvláště ceněné byly červené s výfuky nahoru), bohužel většinou v okamžiku, kdy tyto mizely za obzorem.Takže jsme se do této činnosti zapojili postupně všichni a snad aspoň jeden červený domů dovezla…

Tak, přátelé, jedeme, jedeme, naší první štací je Smyrna Library, tedy knihovna ve městě Smyrna – nebojte, furt jsme v Americe, to jen první obyvatelé měli tendenci dávat místům už jednou použitá jména a Smyrna není rozhodně jediná. Například jen o kus dál je místo s názvem Lebanon. Jedem podél kolejí, jsou vidět odstavené kilometry nákladních vagonů a pak, když už houká živý vláček, zakryjí trať stromy. Kletě!

Naštěstí zastavujeme u knihovny. Je to velmi výstavná budova s poutačem před vchodem, který hlásá, že v 10.30 a. m. (na tohle dvanáctihodinové dělení dne – AM a PM jsem si za celou dobu pobytu nezvykl), zde vystoupí skupina Kelt Grass Band. No fakt tu o nás vědí!

Jen jestli tu mají ozvučení. Vytáhli jsme nástroje a vstoupili dovnitř. Lidičky, tam byla kosa!!! Klimatizace fungovala naprosto bezvadně a nám začali drkotat zuby. Nepřehnali jsme to náhodou s ležérností oblečení? Po chvíli jsme si ale zvykli a po čase nám to ani nepřišlo, protože jsme měli spoustu jiných starostí. Naštěstí tu bylo kombo i s kabelem, takže jsem mohl začít ladit, vybalit ostatní nástroje, vysvětlit niněře, že by mohla znít, podívat se okolo. Ještě jsme s Mikem (dorazili s Janou až do Smyrny), probrali některé věci stran moderování, já samozřejmě přes prostředníka a už se scházelo publikum. No, publikum. Po chvíli jsme zjistili, že naše první vystoupení bude pro předškolní děti a jejich rodiče – nějaká forma mateřinky. Posedaly si na zem, na židle, my se jim postavili tváří v tvář a spustili jsme. Kočky! Jim se to snad líbilo, tleskali malí i velcí, Mike se předvedl jako rozený moderátor, přiznám se, měl jsem z něho trošku strach, ale kdepak. Z toho, co jsem porozuměl, bylo vidět, že je připraven, nemá trému, no na konci jsem na něho začal trošku i žárlit. :-)

No, jinak jsem si to za basou užil, bylo to moc pěkné vystoupení, na závěr nám zazpívaly děti (a kupodivu ne Old McDonalda), a pak se vrhly i s rodiči směrem k niněře. To byla atrakce a rukama nohama i pusou jsme předváděli, co tenhle nástroj umí a jak se na něj hraje. Poté jsme se sbalili a s vedením knihovny poobědvali. Jak jsme od Melissy pochopili, měli jsme v podstatě kliku na letošní ročník, protože hostitelé koncertů měli poprvé povinnost postarat se o teplé jídlo a až na jedinou výjimku se opravdu snažili. Tady bylo mimo jiné i smažené kuře a já tvrdím, že nikdo ho neumí připravit jako amíci. Máme možná zkreslené představy od nejmenovaných řetězců (Colonel z Kentucky a tak, víme, o koho jde, co), ale my jsme měli možnost ochutnat na místě dělané přímo pro nás, takže naper se a pukni, kolikátý díl už? Dokonce nám upekli i keltský dort,  celý irsky zelený, ale…sladký.

S bříšky jako buben jsme se vypotáceli před knihovnu a pořídili několik fotek s cedulí o nás pro archív. Pak naložit nástroje a vzhůru do Nashvillu. U nás by to byl materiál na celodenní výlet, tady jsme nebyli ještě ani v polovině.

Cestou jsme zas okukovali americký venkov, zas jsme marně hledali nepořádek kolem silnice a neposekané trávníky  (jo, jeden trochu vyšší jsme objevili, ale tam byla cedule „for sale“) a po pár desítkách minut jsme se začali proplétat centrem Nashvillu, až jsme zastavili před něčím, co vypadalo jako Kapitol, ale v malém.

No a ono to byla pravda. Byli jsme před parlamentem státu Tennessee, jehož prohlídku nám pořadatelé festivalu zajistili . A zas to byl zážitek.  Od velmi přísné vstupní kontroly u vchodu, kterou prováděl velmi zdvořilý, ale nekompromisní strážce, až po samotný objekt. Viděli jsme vlastně vše, co se dá v takovém podniku vidět, všechno tu bylo hodně na efekt, velikost, vše v kameni a dřevě, sochy a portrétů nejrůznějších potentátů, od guvernérů států, až třeba po vynálezce písma Čerokíjů -  Sequoiu. Viděli jsme Sněmovnu reprezentantů i Senát, nádhernou knihovnu, dostali jsme se i do sekretariátu guvernéra, kterým jsme procházeli za provozu, nevím, třeba jsou ty sekretářky na to zvyklé, ale mě by asi brali čerti z těch exkurzí.

Dostali jsme půvabnou průvodkyni, která nám zakázala fotit s bleskem, naštěstí až poté, co jsme každý měli naflákáno mraky obrázků. Na každém kroku bylo opět cítit hrdost na to, co dokázali obyvatelé téhle země v relativně krátkém čase a jak se snaží využít každý kousek historie využít pro sebe. Byla to nakonec exkurze v mnoha směrech poučná. Tak ještě poslední foto a good bye.

 

Od parlamentu jsme se přesunuli za PŘEKVAPENÍM! No ne, je to možný, Železniční muzeum státu Tennessee. Tuhle návštěvu mi vyjednala Alenka, která byla v čilém kontaktu s Melissou, já jsem samozřejmě nic netušil a překvapení bylo dokonalé. Můj výraz musel stát za to, naštěstí nebyl zaznamenán. Skláním se v hluboké úctě a s díky před všemi, kdo v tom měli prsty, i před těmi, kdo to tam se mnou vydrželi. Muzeum moc pěkné, na poměrně malém prostoru spousta exponátů, vstřícný personál, když pán zjistil, co jsem zač, byl ještě vstřícnější. Moc jsem si to užil, popisovat moc nemůžu, to bych se moc rozepsal, ale prolezl jsem to včetně venkovních exponátů, bez ohledu na vedro. Zajímavé, osobní doprava tu nefunguje, přitom interiér soupravy „Spirit of Tennessee“ by mohl směle soutěžit s naší koženkovou poezií, byť pochází ze šedesátých let. Až pohled na starší členy výpravy mne přivedl k rozumu, takže vzhůru zpět do klimatizovaného Fordu. Sbohem koleje, mám Vás, i když vím, že Vám osud v Americe zrovna dvakrát nepřeje – z hlavního nádraží v Nashvillu je hotel. A až Vám bude smutno, přijeďte k nám, vezmu Vás ve Třebové na ranžír. :-)

Naložili mne do auta, ačkoliv jsem křičel, že jsem se sotva rozkoukal a valili jsme znovu do centra. Nicméně muzeum pro mne zůstane jedním z nejúžasnějších zážitků, ne pro exponáty samé, ale spíš pro ten pocit úžasného překvapení a věcí okolo. Než jsem si urovnal zážitky, rozloučil se s Casey Jonesem a Starou sedmadevadesátkou, Melissa parkovala jen kousek od centra. Měli jsme cca hodinku a tak jsme se rozprchli směrem k Broadwayi. Cestou jsem pak potkal další kus historie, když jsem se ocitl před budovou s názvem Ryman Audithory, neboli prapůvodní budovou Grand Ole Opry, kterou ostatní více méně minuli bez povšimnutí. Ona je tak trochu ukrytá ve spojovací ulici směrem k centru a navenek se netváří nijak slavnostně, byť by určitě mohla. Kolem jel zrovna červený truck s komínky nahoru – Janííííí, ale já jsem se dotýkal zdí, pamětních plaket a zkoušel, jestli uslyším ozvěnu z těch dávných dob a představoval si, jaké to asi bylo, když Otec Bill Monroe poprvé vystoupil na pódium a nabídl lidem svůj bluegrass… Jinak budova stále žije, stále se tu koncertuje, tak třeba se tam jednou podíváme nebo i zahrajem. Že je to šílené, ano, ale to byla cesta do USA původně taky a jsme tady.

    Horko těžko jsem se vrátil do reality a pokračovali jsme s Alčou, Jančou, Jiříkem a Melissou na ulici, kde to žije. Nashvillská Broadway je tak trochu zvláštní ulice. Nemá toho moc společného s realitou, spíš nabízí únik do vlastních snů, které se ale splní jen pár jedinců.Abych to vysvětlil.Jak už bylo psáno, je tu bar za barem a ve všech se hraje.Někde reprodukovaná, ale hlavně živá hudba.Do tohoto města míří spousta muzikantů, kteří doufají, že právě tady prorazí do světa country.A ta hrají po Nashvillských  barech a doufají, že právě jich si někdo vlivný všimne.Courali jsme chvilku z baru do baru a říkali si, že by nebylo špatné si tu brnknout, ale na náhodné hraní, jako že jdu kolem a jen tak si dám pár kousků, na to se tady nehraje.Tady je to vše přesně dané, od do a muzikanti sami si to hlídají, aby nepřišli o svých pět minut slávy.Trochu zvláštní pro našince, viděli jsme podniky, kde bylo pár lidí i ty, kde bylo narváno.Pak jsme raději odešli a nechali se unášet davem, navštívili pár obchodů, utratili něco peněz, Jiřík narazil na hvězdu seriálu Black Box, jméno sice zapomněl, ale věděl, že je to on, tak se vyfotili, zatímco s námi se nikdo fotit nechtěl, no a pomalu jsme se posunuli zpět k autu, protože čas nás pomalu tlačil.Dorazila skupina číslo dvě, která si užívala po barech a kapelník se jen divil, že byli kousek od obchodu s nástroji, kde si kupoval banjo. A protože uvažoval o nějakém vylepšení (dodělat tonering a tak),mrzelo ho, že to prošvihl. Jak se později ukázalo, bylo to ku prospěchu věci, neboť banjo hraje i bez úprav.

  Melissa nás odvezla do Centennial Parku – což je opravdu park, jaký známe z filmů, tedy se spoustou zeleně a s běžci. Navíc tu mají krásný památník parní lokomotivy (kdo na ni vylezl, byť to bylo zakázáno) a stíhačku v markingu Národní gardy státu Tennessee.

Obdivovali jsme Pantheon, samozřejmě místní, který byl ještě antičtější, než ten originální, užili si spousty veverek, nakrmili je českými müsli tyčinkami a pak kousek popojeli k otevřenému pódiu, kde se měl konat první velký festivalový koncert. Před ním ještě proběhl piknik v americkém stylu pro účinkující, s colou, hamburgery, zeleninovými saláty, no pro každého něco. No a pak už jsme obhlíželi pódium, protože jsme šli první na plac. Velké, pěkné, bez tanečníků se tam ztratíme. Měla proběhnout i zvukovka, ha ha, takže prd. Na pódiu se mezitím rozehrávala doprovodná skupina Cripple Creek Clogger´s, no na první poslech to vypadalo, že se vidí poprvé. Bylo to takové syrové. Pomalu jsme se převlékli, nachystali nástroje, koukali, jak se „konkurence“ rozehrává, pozdravili se se známými ze Šumperka, dorazil i lovec fosílií ze soboty s rodinou, což nás velmi potěšilo, no a pak najednou Steve zahájil festival a my šli znovu na to.Dali jsme tradiční set, lidi – tradičně, tleskali, Mike uváděl s nonšalancí, jež nás všechny překvapila, zvuk byl jakž takž (ale zvukovky byla škoda), no na úvod dost dobrý.Poté jsme sledovali vystoupení dalších souborů, tedy Portoriko, Česko, USA a jen jsme litovali, že s námi nikdo netancuje.Přece jen na takovémhle pódiu by to byl jiný level. Nicméně jsme za své vystoupení sklidili celkem ovace. Na závěr pak všechny soubory defilovaly a tančily, co se mě týče, já jsem hlavně defiloval. Hluboko v noci koncert skončil, naložit, vyrazit směr M´boro, noční jízda po americké dálnici – opět zážitek a pak se zabalit do prostěradel a těsně před usnutím zašeptat: Kočky, Kelt Grass Band hrál v Nashvillu…v Nashvillu…Nashvillu…villu…chrrrr.