Přátelé, je to radost, když se tak probudíte, je neděle ráno a Vy víte, že teď hned nic nemusíte. Jen se nasnídat (přičemž snídani nachystal někdo jiný) a pak se uvidí. Tak se tak koulíte, pak si vzpomenete, že jste v Americe, Váš současný stav je jedno velké dobrodružství a už Vám jdou ty víka tak nějak samy nahoru. No, nebojte, ono bylo už kolem osmé, takže jsem se neošidil. Kromě toho, vše hlídal náš bdělý (a to doslova) kapelník, který už ze své podstaty vstává v šest, absolutně odpočat, a je nevrlý, že nemá komu ukazovat, jak je venku krásně, popřípadě jak tam nádherně prší. Jeho Alenka si ráda přispí, a tak Daggy vstává sám, pokud může, cvičí na banjo, pokud ne, tak taky, a pak odchází hlídat snídaňový pult. Já se k němu po chvíli připojil, a tak jsme trávili v družném žvýkání – greavy, jedna káva za druhou, lívanečky, sirup a přitom jsme sledovali neustále běžící zpravodajství na CNN, ačkoliv jsme nerozuměli skoro ničemu a prostě si užívali ten kolumbovský pocit. Pak se připojily dámy, i Jiřík a byla to taková krásná společná snídaně, kolem korzovali lidé, házeli po nás očkem, co že jsme zač, podle řeči snad Bulhaři nebo něco z Balkánu…?

 

Oběd v Ryan´s – nažer se a pukni, a protože to bylo v centru, bylo tam toho jídlo několikanásobně víc, než v prvním případě. Už jsme si mysleli, že to máme vychytané, ale kdepak, zase to dopadlo velkými bříšky. Už jen, když to píšu, tak se potím… Po obědě nás Melissa vzala do jednoho z místních nákupních středisek, které jsou rozložené po obvodu centra jako korálky. Přiznám se, že na mě to nějak velký dojem neudělalo – něco jako olomoucká Olympia, jen o trochu větší a s jinými značkami. Jediné vzrušení pro mne znamenal stánek našeho mobilního operátora, a řekněme si teď otevřeně přátelé, byl to T-Mobile, kde jsme předestřeli náš problém s nefungující sítí. No, snažili se, o to nic, ale pomoci nám neuměli. Problém byl zřejmě v našich telefonech. Takže jsme si nadále museli předcházet Jiříka. Časem se z toho vyvinul zajímavý výměnný obchod, Jiřík nám telefon, opačným směrem pak putoval šampon, případně redukce do zásuvky a tak.

  Z obchodu mířily naše automobilové kroky do centra, kde se nachází místní skanzen – ukázka vesnice tak z poloviny 19. století. Něco jako u nás třeba skanzen v Rožnově nebo tak. Upřímně, docela mne takováhle věc v Americe překvapila, nečekal jsem to. Na druhou stranu, Američané jsou velmi hrdí na svoji historii, ať už je ve vztahu k Evropě jakkoli mladá – tedy hlavně oficiální místa, nadace různé spolky a tak. Průměrní obyvatelé tomu zas tolik nedají a o Evropě mají často znalosti mizivé. Ale naše mladá generace se též nemá moc čím chlubit, co se historických znalostí týče. To není moralita, to mám ověřené. Ale nechme to být. Historie je můj velký kůň a jak na něj dojde, nevím, kdy přestat :-).

Part 6

  Tedy zpět ke skanzenu. Byl úplně prázdný, vstup zdarma, vše perfektně udržované. Uprostřed vesnice samozřejmě americká vlajka a vlajka státu Tennessee. Tráva posečená, trochu mi to připomínalo onu slavnou Bradburyho povídku, myslím „Srpen 2026“ se jmenovala. Uvnitř domků stylové zařízení, např. obchod, škola, byl tam i kostel, zařízení lékařské ordinace jako by ještě včera hrálo v seriálu o doktorce Quinnové a při pohledu na soupravu pro amputaci z r. 1851 jsem jen těžce polknul – byla to hlavně pilka… V domcích bez klimatizace bylo patřičně dusno a mě v tu chvíli překvapilo, jak rychle jsme si na ten výdobytek moderní doby zvykli. Samozřejmě na verandách nezbytná houpací křesla, Daggy s Alenkou se na jednu posadili a zejména kapelníkovi jsem viděl na očích, byť přivřených, jak si v těch místech představuje podzim života na americkém jihu. Škola velmi spartánsky zařízená, ale velmi autentická. Trošku nepatřičně tam působila benzinka, od oka tak z roku 1920 nebo železniční vagon rovněž tak z přelomu století.

Návsi nebo chcete-li, náměstí vévodila podlouhlá budova, kde byla místní galerie. Zavítali jsme a ejhle, v klimatizované výstavní síni jsme zastihli tři místní umělce při práci. Tady jsme zažili lehký šok, neboť jedna z přítomných dam se s námi dala, jak jinak, do řeči, ze které vyplynulo, že naše ksichty (ona možná řekla obličeje) zná z místního tisku, kde proběhlo avízo na festival. A to už se nám opravdu dmuly hrudníčky… Takže jsme se samozřejmě skamarádili, vyfotili se, holky dostaly na památku obrázky a mne zatím zaujala umělecká fotka prázdného nádraží v M´boro. Dozvěděl jsem se, že osobní doprava už tady dávno nefunguje, ale nádraží stojí jen kousek od skanzenu, tak přátelé, šup, šup, obrázky jsme viděli, fotky máme, ještě vyfotíme zajímavý úkaz – český Pelikán a americké husy a Melissa už startuje, davše na moje prosebné pohledy, které nepotřebovaly překladu, no Alenka taky trochu pomohla, a během chvilky stojíme před budovou „hlavního“ nádraží.  My věční kluci jsme vylezli ven a koukali.

Vzduch se tetelil horkem, nikde ani živáčka (oni vůbec lidi tady chodí málo ven) a zdálky, jako by zněla harmonika. Jen jsme čekali, že za chvíli přisupí Pacifik, na opačné straně vyleze Charles Bronson, ale na úvazišti bude o jednoho koně míň… To se neochodí… Chvilku jsme pocourali po opuštěném perónu (napadaly mne v tu chvíli všechny možné vlakové písně), kde přestože byla osobní doprava zastavena, byl celkem pořádek, okna i dveře měly skla a stěny dosud nepoznaly kouzlo sprejů (já nevím, třeba je to ve složení vzduchu nebo vody…) a já jsem se pak vydal k odstavné koleji, kde trůnila dvojice dieslových kolosů, jen tak zamčená, odstavená a čekající na další výkon. Vylezl jsem na plošinku a hltavě, pokud lze tento příměr použít, hleděl dovnitř na stanoviště. Bylo to trochu jiné než u nás, ale jo, ono by to šlo. Tamhle bych si dal tašky, tady bych dosáhl na termosku, tady bych si natáhl nohy, jo, tohle bude brzdič, jen škoda, že se okna leskly a nešlo fotit vnitřek. Tak Vás aspoň na dálku zdravím, kolegové, třeba Vám mašinka vyprávěla, jak po ní lezl jeden blázen z Evropy :-).

 Ale to už na mne Peťa s Jiříkem mávali a volali, že holky už jsou lehce nervozní. No jo, vždyť už jdu. Tak tedy So long and Good Bye. A zpět na kolej Monohan, kde by již na nás měli čekat. A čekali. Univerzitní komplex vzniklý cca v padesátých letech minulého století, jako by se nás už nemohl dočkat. Do jedné ruky nástroje, do dalších břemena a jde se. V hale, věřte nevěřte, nás přivítala Vltava. Tam-tamy zřejmě duněly s dostatečným předstihem a my jsme kráčeli k recepci, zatímco se řeka valila Svatojánskými proudy. Velmi příjemné. Za pultem seděl chlapík, který jako by z oka vypadl Tlustému Josefovi z Troškovy triologie, bez ohledu na to, že byl černý. Tak to prostě je. Janča se do něj okamžitě zamilovala a celý zbytek pobytu pak všechny potencionální chlapy poměřovala s „Joskou“. Žádný ho nepřebil. Taky nám tu Melissa představila svého nového pomocníka, který se dostavil i se svou přítelkyní, aby nám pomohli s ubytováním. No a pak už klasika – vyfasovali jsme klíče, vyjeli výtahem někam do druhého patra, minuli společné prostory – televize, kuchyňka a přes další dveře se dostali na „naši“ chodbu, kde byly cimérky, jež se měly stát naším dalším přechodným domovem. Otevřeli jsme dveře – mimochodem, velmi zajímavý zámek, a vyvalil se na nás téměř ledový vzduch, na pokojích byla stažená klimatizace na 15°C! Ještěže jsme se ji naučili ovládat, ale i tak trvalo skoro dvě hodiny, než jsme si pokoj vytopili na snesitelných dvaadvacet. Do našeho odjezdu se ta bedna nad námi samozřejmě nezastavila a po návratu jsem odmítal usnout, pokud nebude něco hučet. Alča hučet odmítla, tak jsem si s těžkým srdcem zvykl zas usínat v tichu. Ale to předbíhám. Celkově lze říci, že koleje pro studenty na MTSU jsou zařízeny poměrně stroze. Správa univerzity se asi domnívá, že studenti mají na kolejích především studovat. Tedy postele cca 120 cm nad zemí, pod nimi prostor pro šuplíky, skříň, dva stolky s poličkami, dvě židle. Toť vše. Jinak pokoje poměrně velké. Sociálky společné, tedy podle pohlaví samozřejmě, my kluci jsme měli výhodu v blízkosti, holky musely až hóóódně po chodbě dozadu. I tyto prostory byly poměrně rozsáhlé, čisté, vše v kameni a dlažbě, jediné, s čím jsem nebyl spokojen, byly baterie na pohybový senzor u umyvadel. Navíc z nich tekla poměrně vlažná voda, takže oholit se u nich, to byla práce pro vraha. Řešil jsem to holením ve sprše s malým zrcátkem, což byla taky práce pro vraha, protože než jsem se rozkoukal, bylo zrcátko opocené. Ale zvykl jsem si. Jinak za sebe můžu říci, že proti ubytování jsem neměl výhrady, nakonec strávil jsem čtyři roky na internátě a další dva na vojně, že.

 

  Nic netrvá v světě věčně, a tak poté, co kolem začal brousit personál s významnými pohledy, no jo, vždyť už jdeme!, jsme dosrkli kávy, čaje, džusíky a šli se balit, neboť nás čekalo balení a přesun přímo do dění festivalu (nezapomněli jste, že jsme sem jeli hlavně hrát? ). Lidičky, ta fyzika, to je Vám zvláštní věda. Dohromady jsme nic nenakoupili, věcí jsme měli tudíž jako při příletu, ale nějak nabobtnaly, nebo se ta svině kufr srazil, ale byl to boj ducha s hmotou, kdy duch nakonec za použití hrubé síly zvítězil – pod téměř metrákem živé váhy povolí ledacos :-). Do velkého igelitového pytle jsem pak uložil vycpávky z basy, které jsem v náhlém osvícení dokonce popsal, abych se v nich vyznal. Nechtělo se nám z toho pokoje, už jsme si tam zvykli a užili tam spoustu srandy, ale nedalo se nic dělat. Naložili jsme zavazadla na takový ten vozíček, přičemž jsme si připadali jako velcí cestovatelé, a vydali se do vestibulu čekat na Melissu. Ponořili jsme se do křesel a tvářili se záměrně znuděně, jako hvězdy na turné právě přejíždějící z hotelu do hotelu, s nástroji ležérně poházenými kolem.

  Kolem jedenácté, ozval se pak zvuk lodní sirény a do haly vzápětí vstoupila Melissa, zvoucí nás do našeho festivalového přibližovadla. Kočky, to byl stroj! Patnáctimístný sněhobílý Ford, který se měl stát na následující týden naším částečným domovem. Natahali jsme tam bagáž, nástroje, usadili se a ještě tam bylo místo. No, to bylo něco. A již jsme vyrazili směrem ke komplexu Middle Tennessee State University (MTSU), který se nacházel necelých patnáct minut jízdy od hotelu. Domovem souborů se měla stát kolej Monohan, která ovšem ještě nebyla připravena nás přijmout, prostě, přijeli jsme brzy. Tak jsme jen přeložili nástroje k Melisse do auta a vyrazili do víru M´boro.

Vybalit, vyložit, trošku se opláchnout, odfrknout a vzhůru do Nashvillu, do nejslavnějšího bluegrassového klubu na světě – Station Inn. Když jsme plánovali cestu, uvažovali jsme o návštěvě koncertu v Grand Ole Opry, ale v době našeho pobytu nebyla nabídka moc lákavá. Tak mne napadl právě Station Inn, v současnosti bluegrassu nejzasvěcenější místo v Nashvillu. Jinak totiž tohle město hudbě modré trávy moc nepřeje, přece jenom, je to pro hudební průmysl menšinový žánr a s countryovým mainstreamem se nemůže měřit. Ale pro nás, co víme… Alča našla stránky klubu, no a zjistili jsme, že každou neděli tam probíhá jam a navíc je vstup zdarma. Takže nastupovat, dveře se zavírají! Melissa nás naložila do Drobečka, i s Janou a Mikem, které jsme nabrali, a jeli jsme. Tady musím naší průvodkyni opět vyzdvihnout, neboť až později se nám svěřila, že do Nashvillu jezdí nerada a cestu musela dopředu nastudovat. Ale nás odvezla bez problémů a museli jsme její jezdecké umění obecně obdivovat, neboť bez ohledu na velikost auta řídila dobře a bezpečně. Začínal pomalu končit den, když jsme dorazili na parkoviště, tedy bylo kolem půl osmé večer. Klub je skutečně nedaleko bývalého nádraží, odtud ten název. Zvenčí vypadá velmi obyčejně, jako taková větší garáž, ale v okamžiku, kdy otevřete vchodové dveře, ocitnete se v jiném světě. A tak i my jsme za sebou nechali ruch ulice a ponořili se do historie, která si tu podává ruce se současností, byť na ni občas hledí trochu úkosem. Klub bez oken nepůsobí ani trochu klaustrofóbně, stěny jsou oblepeny bluegrassovými artefakty, především plakáty a pozvánkami na vystoupení nejrůznějších kapel a umělců. Nejstarší plakát zval na vystoupení v prosinci 1944, kolikrát tu bylo zmíněno jméno Otce bluegrassu, to jsem radši nepočítal. Těch „Brothers“ a „Family“, no oči jsme měli navrch hlavy. Malé pódium s prkny, jež skutečně znamenají svět, výčep, nad nímž místo citace zákona č. 120 visí jméno Ralpha Stanleyho. Miniaturní záchody se závěsy místo dveří, z čehož holky obcházely mrákoty, ale co to je proti tomu být skutečně tady. Jen jedna věc nám trošku kalila radost. Zřejmě došlo k nějakému komunikačnímu uzlíku, ale Melissa řekla striktně bez nástrojů. My jsme věděli, že jedem na jam, ale podřídili jsme se. Na místě jsme pak viděli, že bychom se s nástroji neztratili, neboť tady na jamech hraje každý, kdo má ruce a umí G-C-D. Ale zase jsme mohli o to víc koukat a poslouchat. Kapelníka to mrzelo hodně a ani jsem se mu nedivil. Kdypak se sem zase dostaneme… Dali jsme si pivo – třetinka za čtyři dolary (sic!), ale chuť nic moc, a koukali, jak se matadoři scházeli. Tedy nebyly tam žádné hvězdy, ale muzikanti, které tahle muzika baví a žijí jí. Většinou byli starší, ale byla vidět i nastupující generace. Lidí plno, ony se tam slavily nějaké muzikantské narozeniny – dostali jsme i kousek dortu, přeslazeného, jak jinak, a krátce po osmé se začalo hrát. No, veliká krása to byla, slyšet tuhle muziku v jejím přirozeném prostředí. U nás zkoušíme napodobit ten nosový jižanský vokál, tady se to na nás valilo, jako vodopád. Prim hrál Monroe, ale hráli se i další autoři, i tradicionály a došlo i na věci, které jsem neznal. Lidí přibývalo, dorazila například Tara, dostat se na záchod začínal být problém, protože těžiště hraní bylo právě před vstupem na Ministerstvo úlevy, najednou hrálo i více než dvacet muzikantů, zajímavé bylo, že každý měl svůj nástroj a tyto se nepůjčovaly, a to včetně basy. Však jsem na to o týden později doplatil, ale k tomu dojdeme. Kapelník se trošku srovnal a začal se zajímat o možnosti hraní. A byli jsme pozváni na jam příští neděli. No, to bude zakončení pobytu!!!

  Mezitím začal být klub pro tolik muzikantů malý. A tak někteří vyrazili bočním vchodem, kterým normálně přichází muzikanti na pódium, ven a hrálo se i před klubem. Když nás omrzelo poslouchat vevnitř a měli jsme dřevěné zadnice – židle tu mají vskutku mimořádně nepohodlné, vzali jsme své třetinky a vyrazili ven. Teprve později jsme si uvědomili, že jsme se dopustili minimálně přestupku, protože v Americe vyjít s pitím na ulici je přísně zapovězeno, ale nám to bylo tak nějak jedno. Užívali jsme si ten tak trochu magický večer, poslouchali a notovali si hudbu tak blízkou, třebas z druhého konce světa, kolem nás pulzovalo večerní město a bylo to fajn. Ani se nám domů nechtělo. Ale v příjemném prostředí ubíhá čas dvojnásob a nedalo se nic dělat. S očima ještě pořád navrch hlavy jsme vlezli do auta a před usnutím si ještě dlouho přehrávali rolly, breaky, a to jsme tam neměli nástroje. Ale od zítřka je budeme mít takřka neustále. Jupíííí…