Part 9

  Snídaně v Blackman Community, co to tak může být, přemýšleli jsme, nemaje v tomto směru žádná vodítka. Že by něco s černochy? Hm, to asi ne, přece Amerika v rámci své nově objevené rasové tolerance jim teď říká Afroameričané, a to i tady na Jihu, takže tudy cesta nepovede. No, nebudu Vás napínat. Blackman Community, jak Alča později našla, je společenství pojmenované po jednom z prvních osadníků v dnešním okrese Rutheford (jehož je M´boro správním střediskem), založené v polovině minulého století, které se stará mimo jiné o podporu seniorů, včetně nejrůznějších stipendijních programů, ale je především jakýmsi společenským klubem. Tyto instituce jsou zejména v anglosaském světě velmi rozšířené, u nás ta tradice byla velmi krátká (první republika), a tak na to koukáme docela s údivem. Tady to funguje bez problémů. No, přímo s činností klubu jsme se nesetkali, poskytli nám jen prostory pro snídani. Dorazili jsme tedy na předměstí a vydali se do přízemní budovy s označením společenství.

Basa nevypadala zvenčí nijak odpudivě. Zeď, prosklený vchod, ovšem s všeříkajícím názvem „firmy“, parkoviště plné tak ze dvou třetin a nás nikdo nepřišel zatknout, ale ani přivítat. Melissa sebou vzala svého syna, aby viděl, komu že to matka dělá průvodce. Hoch se jmenoval Zane a bylo mu jedenadvacet let. Cestoval vlastním vozem, jen si nejsem jistý, jestli by u nás prošel technickou. Nějak automaticky jsme se začali řadit do dvojstupu, popadli nástroje a vstoupili. Oh Brother, Where Art Thou…

Předem upozorňuji P. T. veřejnost, že fotky z tohoto hraní nejsou žádné. Jak se dalo očekávat, panuje zde striktní zákaz pořizování jakéhokoliv záznamu, takže mi musíte prostě věřit.

Dvoje skleněné dveře a jsme na recepci nebo v předsíni, prostě vevnitř. Pult s ostrahou a už nás měli. Přišel další zřízenec a nastala prohlídka. Tedy ne nás, ale pouzder s nástroji. Holt od časů Al Capona tu mají špatnou zkušenost s houslovými futrály. Tady musím podotknout další zajímavý fakt, a sice obecný respekt Američanů k uniformám, tedy řeklo by se, k autoritě. Co jsme viděli, ať už během kontrol na letišti nebo kontaktu s nejrůznějšími ochrankami, tak muži a ženy zákona jednají korektně, ale striktně. Tak tomu bylo i v našem případě. Nástroje nám prohlédli opravdu důkladně, těžko říct, co si mysleli, ale shledali nás v pořádku. Spolu s doprovodem jsme se seřadili a prošli dveřmi, které rozdělují dva světy…

 

Prošli jsme dalšími dveřmi a najednou bylo všechno šedé. To byla barva, která převládala. Nešli jsme daleko, společenská místnost byla kousek za vstupem, takže jsme nešli obligátní chodbou s celami, ale ten pocit i tak stačil. Už při vstupu do „kulturky“ jsem vidě, že je zle. Žádné zdířky, žádné kabelové vstupy a strážný na dotaz jen zavrtěl hlavou. Takže bez basy v base, hm. Byl jsem naštvaný a bylo to na mě vidět. Sednul jsem si za kapelu a oddával se chmurným myšlenkám. Ostatní se rozestavili, naladili a čekali. Vzápětí napochodovali, vlastně napochodovaly vězenkyně! Měli jsme hrát pro ženské oddělení. Holky v jednotném dresu se posadily na připravené židle a tvářily se tak, jako jsme se tvářili my, coby děcka, když přišel čas výchovného koncertu. Byli tam dva strážci a my. No a kapela spustila a holky roztály. Mikův trik s námořníkem opět zabral, možná i proto, že strážci sledovali, kdo se zapojil, ale dámy se uvolnily, teda až na jednu, ta vypadala, že žvýká šťovík místo zákusku, a vystoupení dostalo grády. Dostavil se i náčelník věznice a zůstal až do konce. Podle potlesku na závěr se naše vystoupení líbilo a my měli zážitek, který se hned tak nepotká. Holky odpochodovaly a my setrvali v rozhovoru s personálem, protože jsme tady i jedli. Teda, asi něco jiného, než bylo na jídelníčku v objektu. I strážci slevili ze své přísnosti, a tak jsme se dozvěděli, že místní věznice slouží především k nápravě pachatelů méně závažných trestných činů, samozřejmě těžko předpokládat, že nás vrazí hrát pro třetí nápravnou, nicméně režim je velmi přísný a personál dělá vše proto, aby si odsouzení dobře uvědomovali, kde se nachází a nechtěli si pobyt zopakovat. My jsme tam byli jen zhruba dvě hodiny a úplně to stačilo. Ale úspěch jsme měli a náčelník věznice nám dokonce poslal poděkování na facebook. To se cení. Já jsem byl otrávený jako malajský šíp, že jsem si nezahrál a do řeči mi moc nebylo. Nicméně pro kapelu jako celek to bylo velmi zajímavé a netradiční a zážitek, na který se nezapomíná.

Protože do dalšího hraní nám ještě zbývalo trochu času, odvezla nás Melissa na náměstí v M´boro a dala nám rozchod. Takže jsme si v klidu mohli prohlédnout centrum. Trochu jsme pocourali ospalým polednem, já jsem objevil krásný kuřácký krámek i s posezením před vchodem, kde se nechalo sedět ve stínu, potahovat z doutníčku a sledovat cvrkot. Trochu se mi zlepšila nálada, ale žádná sláva to nebyla. Přemýšlel jsem, co budu dělat, když ani jinde nebude jak připojit basu. Viděl jsem, že kapelník na to téma diskutuje s Melissou a byl jsem celkem zvědav, co vymyslí.

Na parkovišti jsme s úžasem hleděli na pojízdnou „továrnu na lívance“, která tam zaparkovala jen a jen kvůli nám. Pečící plát, o něco větší než obytný přívěs, s otvory na nalévání těsta, které se nalévá podobně jako ve větším měřítku beton do základů – inu Amerika. Uvnitř jsme zaujali svá místa spolu s ostatními soubory a čekali, co dobrého se na nás usměje. Tedy, typická Amerika – lívance bez příchuti, kterou si každý mohl dotvořit po svém, na sladko sirupem, na slano slaným máslem a plátkem mletého masa. K tomu džus, káva, ranní čaj věc neznámá, chléb, co to je? Na stěnách různé artefakty z dob minulých, seznam presidentů klubu a logo, které mne opravdu zaujalo. Houpací křeslo přehozené vlajkou státu Tennessee. No, řekněte sami, společnost, která má ve znaku houpací křeslo, to přece nemůže myslet špatně, ne?

Naše první odpolední vystoupení bylo v dalším ze seniorských center. Po příjezdu jsme zjistili, že na nás ještě nejsou připraveni – prostě se ještě klienti nestihli najíst, tak jsme poseděli na lavičkách na verandě. Seděl jsem a koukal jako kakabus a zatahující se obloha mi taky na pohodě nepřidala. Jen tak na půl ucha jsem poslouchal, jak se zbytek kapely dohaduje s Melissou o našem dalším odpoledním programu. Chtěli jsme si totiž malinko orazit a taky jsme slíbili Taře, že se stavíme v jejím hnízdě. Na programu byl nějaký shopping a závodní auta, či co, no a tomu nikdo z nás neholduje. Nakonec jsme se s Melissou dohodli, že jednu partu vyhodí u Tary a druhou na kolejích. A sejdeme se večer před velkým hraním. Neviděli jsme v tom problém, ale to jsme neznali Američany.

 

Jak jsem si tak užíval svou sebelítost, objevil se Zane a  přivezl, no věřte nebo ne, kombo! Krásné, malé, sice kytarové, ale kombo. Zajásal jsem a den se stal zase krásnější. Pustili nás dovnitř, my jsme si začali chystat své nádobíčko, sledováni zvědavými pohledy seniorům i personálu, jako profík jsem rozbalil zapojil – a nic.To už bylo na mne moc. Naštěstí dříve, než jsem stačil opravdu explodovat, objevila se velmi sympatická sestřička s tím, že má doma basové kombo a hned pro něj zajede. Ještě větší šok pro mne byl, když se zakrátko skutečně objevila s nádherným značkovým aparátem, na kterém moje basa hrála až nebesky. A dokonce nám nabídla, že si kombo můžeme nechat po dobu trvání festivalu a pak ho vrátit. To už jsem vůbec nechápal, vždyť nás znala dvacet minut…

 

No, koncert dobrý, po něm občerstvení a pomalu jsme chtěli balit. Jiřík navrhl, abychom se ještě jednou na Zaneovo kombo podívali, že se třeba jen odpojily kabely k reproduktoru. Kočky, on měl pravdu. Zapojili jsme vypadlé kabely, já přidal propojovací kabel a basa hrála! Sláva, poděkovali jsme úžasné sestřičce (já jí jsem vděčný dodnes), a rozloučili se s tímhle pro mne tak sympatickým místem. Mířili jsme zpět do centra, kde nás Melissa vysadila před Tařiným domem, tedy kromě Daggyho a Alenky, kteří mířili na koleje. Čekaly nás cca čtyři hodiny volna, jak sladké.

 

Teď už regulérně pršelo. Čekali jsme na Taru pod její krytou verandou a mocně nasávali vlhký vzduch. Zima nám nebyla, protože se neochladilo. Tara se dostavila vzápětí a bylo zas velké vítání, následovala prohlídka domu, kde naše kamarádka obývala malý byt. Dům samotný pak byl skutečný unikát. Patřil k historickým budovám v centru M´boro, byl postaven v klasickém jižanském stylu a patřil Dámskému klubu, který byl v tomto městě založen v roce 1916. Přízemí, kde jsou reprezentační prostory klubu, knihovna, sněmovní místnost jsou zařízeny a vybaveny v tradičním duchu, horní patro klub pronajímá. Tařin byt jedna plus jedna byl tak nějak přeplněný, nicméně všechno tu mělo své místo. Tara se vzepjala k velikému výkonu a sama koupila a zapekla koláč. No, bylo z toho krásné posezení, Tara je velmi bezprostřední a nadšení z toho, že nás vidí, rozhodně nepředstírala. Venku se začínali ženit čerti, ale nám nic nechybělo. Teda, snad jedině pohledy. To byl trošku problém, protože jsme zatím nenarazili na nic, co by, byť vzdáleně, připomínalo trafiku. Prostě tady nic takového není. Takže jsme se obrátili na Taru a – co myslíte, že udělala? Vzala telefon a začala to zjišťovat. Načež nás našlapala do svého cherokee a vyrazila do ulic skrápěných deštěm.

 

Přátelé, těch pár mil s Tarou na silnici předčilo cesty letadlem tam i zpátky. Tara, jako většina Američanů, jezdí hodně a velmi dobře, jen se za volantem chová lehce nestandardně. Tím, že většina aut má automatickou převodovku, odpadá nutnost řazení, a tudíž někteří (hodně z řidičů) svírá ve volné ruce mobilní telefon a „jede“. Takže Tara si během cesty vyřídila resty na Facebooku (dodnes, když s Alčou sledujeme její profil, si říkáme, kde to asi psala) a zavezla nás k veliké budově Visitor´s centra – tedy návštěvnického centra města Murfreesboro. Možná jsem šťoura, ale tato budova byla z mého pohledu na okraji města, a tak se ptám, jak ji máme my Evropané, zvyklí hledat podobné instituce opravdu v centru, ksakru hledat. Jinak centrum bylo vybavené úžasně, pohledů a suvenýrů tam měli spoustu, jen by nemělo být tak ilegální. To už mraky visely hodně nízko a podle toho, jak se vrstvily, říkala Tara, že by to mohlo být i tornádo. Jen tak mimochodem, necelý měsíc před naším příletem tuto oblast skutečně tornádo zasáhlo. My jsme z toho byli lehce vyděšení, Tara byla nadšená. Zklamu Vás. Tornádo se nekonalo. Znovu jsme se našlapali do jeepu a vyrazili jsme zpět vodními kaskádami. Ale i za této situace byla jízda bezpečná a z amerických silnic mám opravdu jen ty nejlepší pocity (a to mě řízení nebaví).

Po příjezdu zpět k Taře jsme sledovali bouřku velikým štítovým oknem, bylo to úžasné, a tak jsme zachytili i příjezd zbytku kapely s Melissou, která nám přijela oznámit, že z důvodů průtrže mračen se večerní program posouvá cca o hodinu. A tak si Daggy zahrál na své nové banjo ve štítě amerického historického domu.  Tařin byt byl plný, ale místa měl každý dost. Ještě jsme naposledy zaslintali nad vstupenkami na bluegrassový festival v Kentucky, kam se Tara chystala příští týden, a vyrazili směr Central Christian Church. Dodnes nevím, jestli je to název církve, nebo pouze kostela. A aby byl zmatek ještě větší, tak vězte, že tento svatostánek připomíná zvenčí ponejvíce mešitu.

Večerní hraní bylo sváteční. Kostel byl otevřen jak pro členy náboženské obce, tak pro lidi, kteří si o festivalu přečetli z plakátu a chtěli se na nás podívat. Atmosféra byla velmi civilní, až po nějaké době jsem pochopil, že ten sportovně vyhlížející pán v civilu, který se se všemi velmi srdečně vítá, je místní pastor a jeden z největších příznivců a podporovatelů festivalu. Program začal bohoslužbou a potom následovalo kulturní pásmo, kde se jako první představili právě místní – od dětí až po černošský gospelový sbor. Ten nás uchvátil, neboť jsme něco takového viděli poprvé. Po hudební stránce by se zpěvákům dalo leccos vytknout, ale dorovnávali to úžasným nasazením a celkovým projevem. A pak už nastoupily festivalové soubory. Potěšilo mě, že ozvučení tentokrát fungovalo na jedničku, a tak jsme se mohli prezentovat na nejvyšší úrovni. Opět jsme sklidili potlesk – moc se mi líbí, že Američané jsou v tomto směru velmi spontánní a jejich ovace jsou skutečně opravdové. Poté opět proběhly tanečky okolo dárků a v areálu kostela pak byla pro účinkující připravena večeře. Tradiční. Možná, že to z těchto pár řádků nevyzní, ale tento večer byl velmi příjemný, pro nás bylo hraní v kostele opět novou zkušeností, potěšilo nás, že tu nikdo nedělal žádné rozdíly, co se týče přístupu k víře, a zároveň jsme si opět ověřili, že náboženství je, a tady na Jihu to platí dvojnásob, naprosto nedílnou součástí života Američanů. A malý kvíz na závěr: hádejte, který soubor zapomněl v kostele svoji vlajku :-).

 

 

 

Přestalo pršet a ze silnice stoupala pára. Odebrali jsme se zpět na koleje, kde nám Melissa vysvětlila, že program festivalu, a to včetně organizovaného volného času je závazný a je potřeba ho dodržovat, což jsme netušili, i díky částečné jazykové bariéře jsme se domnívali, že z jednoho odpoledne se nestřílí. Takže jsme si vše vyjasnili a slíbili jsme, že se polepšíme. No jo, ale podle programu vstáváme zítra v 5. 40…

Pojedli jsme, ještě se vyfotili před cedulí, která na pozemku klubu zakazovala úplně všechno – asi budou dost konzervativní tihle Blackmani, zamávali naposled lívancovníku a honem do auta a na druhou města, takže zas přes půlhodinu jízdy. Domy okolo ztrácely postupně svůj venkovský charakter a okolí se stávalo průmyslovějším. Před každou branou či vjezdem veliké parkoviště v tuto dobu (mezi devátou a desátou) už plné, prostě tady asi bilo průmyslové srdce Murfreesboro. A na jednom takovém parkovišti zastavil i křižník KGB. Vylézali jsme opatrně, neboť jsme se nacházeli na první dnešní štaci – Rutheford County Correctional Work Center, tedy okresní věznice. Podobně jako Johnny Cash nebo třeba u nás Michal Tučný, jsme měli hrát pro lidi, kteří se nepotkali se zákonem zrovna v dobrém. Jana a Mike už na nás čekali a já jsem si jen představoval, jak se asi tvářil jejich kmenový řidič, když mu řekli, kam chtějí odvézt. Ale třeba tu cestu už znal.