Part 5

  Přátelé, představte si, že přijdete do restaurace, u pokladny zaplatíte cca 10 dolarů – mimochodem zhruba cena hlavního jídla ve standardní restauraci, a jdete dál s tím, že můžete sníst, co se do vás vejde. Tak v takovémhle ráji jsme se díky Melisse ocitli. Banjista Luboš Malina nazval svého času své album „Naper se a pukni“, právě na základě zkušenosti s podobnými podniky, no a my můžeme říct na základě vlastních zkušeností, ano, měl pravdu. Nestačili jsme se divit. Coby kapela máme velmi kladný vztah k jídlu, ono je to poznat asi i z celého deníku, a tak jsme měli pocit, že jsme za odměnu v obědovém ráji. No, popadli jsme talíře a jako v závodce jsme postupovali, jen s tím rozdílem, že tady jsme se obsluhovali sami a kolik a čeho jsme si naložili, bylo každému jedno. Několik druhů mas, přílohy, spousty zeleniny, přátelé, přerušuji psaní a mířím směr lednice si to aspoň připomenout, neboť se mi to všechno vrátilo...

  Znovu do Melissina prostorného Dodge a jedeme dál. Co se týče vozového parku na amerických silnicích, tak převažují značky americké v těsném závěsu následovány Asií – Japonsko, Korea. Evropa je tady coby Popelka, Škodovku jsme tu nepotkali. Ale třeba byla zrovna v servisu. Vítězí vozy velkoprostorové, a přestože benzin podražil i tady při ceně necelých 17 korun za litr (psáno v září 2011 ), asi ještě spotřebu tolik řešit nemusí. Auta jsou k vidění nádherná i šrot, ta hezká převažují. Kamiony, to je samozřejmě kapitola samostatná. A byly chvíle, kdy Janča, v nepřítomnosti svého Peti, jen tiše plakala i za něj.

 

  No, to byla krátká odbočka a my jedem dál. Zas obrázky venkova, klimatizace si vede svou, krásná široká silnice, provoz minimální. Načež jsme zjistili, že jsme zabloudili. Tedy, zjistila to Melissa, my byli ztraceni už na Nashvillském letišti. Bylo to na odpočívadle, kde stál osamělý prázdný kamion (kdo ví, třeba v sobě skrýval nějaký tragický příběh) a kde byl nádherný výhled na Great Smokey Mountains. Hned jsme toho využili a kochali se. Ony tyhle kopečky mají plus mínus kolem tisíce metrů, a tak jsme si připadali trochu jako při výhledu na Jeseníky Mountains. Shodou okolností zrovna tady jsme se ptali na místní indiány, nebo jak se teď módně říká First nation (a stejně jsou to indiáni) a dozvěděli jsme se, že jejich rezervace jsou dál právě v těchto horách. Už teď Vám mohu říct, že za celou dobu jsem indiána asi neviděl. Říkám asi, protože když nemají čelenku a tomahavk, tak je nepoznám. A rozloučil jsem se s další iluzí.

 

Melissa s kýmsi telefonovala, aby zjistila, kde je a kam má jet. No, zřejmě se dovolala, neboť zakrátko jsme zamávali GSM a vyrazili směrem zpět. Tentokrát už jsme odbočku nepřehlédli, a tak jsme pelášili po americké „okresce“ vstříc dalšímu dobrodružství.  A přišlo dřív, než jsme se nadáli. Dojeli jsme pick up, jehož řidič předváděl na silnici neskutečné věci. Tu brousil krajnici, tu se vydával doprostřed vozovky, no zkrátka, jel jako blesk. Cik cak. Sledovali jsme ho velmi pozorně, výborně se bavili a chystali se sázet, kam se vrtne příště. Po nějakých třiceti kilometrech už to ale přestalo být zábavné a začalo to být spíše nebezpečné. Naštěstí nás čekala další odbočka a silničního umělce jsme nechali jeho osudu.

 

  Cesta nás zavedla na Woodley Camp. To je místo uprostřed přírody, kde se už od roku 1951 sjíždí celkem pravidelně komunita metodistů. Dnes je to pár chatek a velká společenská budova, řeklo by se stodola. Na setkání jsme se dostali díky Heleně, patronce dalšího festivalového souboru, který ale ještě nedorazil, a tak se mohla věnovat svým přátelům a trochu i nám. Náš příjezd vzbudil přiměřenou pozornost, ale jinak se lidé věnovali spíš své zábavě a povídání, protože, jak jsme pochopili, dlouho se neviděli. V dnešní uspěchané době jsou rádi, když se setkají třikrát za rok. Připadali jsme si trochu ztracení, ale nakonec se nás ujal jeden z místních, jehož jméno se nám bohužel vytratilo ze záznamů – pokud ho někdo z přátel za oceánem zná, budem rádi, když se s námi podělí, a vyrazil s námi do okolí. To bylo moc pěkné. Konečně jsme byli v lůně přírody, žrali nás komáři nebo co to bylo ( přátelé, na US komáry působí český repelent jako afrodisiakum ) a my si to užívali. Došli jsme k řece a tam to přišlo. Náš průvodce nám totiž ukázal, že na kamenitém břehu, ale i v proudu jsou k nalezení fosilie, pazourky, eventuelně polodrahokamy. Byli jsme ztraceni pro svět. A když z toho dobrého muže vylezlo, že tu má v okolí vlastní revír, kde loví lukem a šípy, byl kapelník ochoten naučit se anglicky. Prostě, strávili jsme na tom břehu velmi příjemné cca dvě hodiny a odcházeli obtížení velkým množstvím geologie. Nemysleli jsme na to, oč budem mít těžší zavazadla na zpáteční cestě, jen jsme se těšili, jak to všechno přivezem domů. Do té doby, než jsme se dozvěděli, že se to nesmí! :-( :-( No, aspoň jsme to všechno nafotili…

  Po návratu do Campu se s námi začali bavit i ostatní, nakonec zjistili, že jsme docela exotika, pozvali nás ke stolu (kombinace špaget a například zeleninového salátu na jednom talíři byla pro nás poněkud nezvyklá), a pak nás pozvali dokola. Myslím tanečního.

To bylo tak. Vzhledem k tomu, že by naše nástroje musely strávit celý den na slunku, nebrali jsme je s sebou a neměli jsme se tudíž jak prezentovat. Tak jsme jim alespoň na notebooku pustili naše CD. Docela je to zaujalo a na oplátku zase oni nám předvedli, jak se lze bavit na odlehlém místě. A my zažili nefalšovaný tanec na mlatě. Jediné, co trochu kazilo stylovost, byl fakt, že nebyla živá kapela a muziku pouštěli opět z počítače (Devil´s dreamu jsme měli ten večer víc než po krk). Ale jinak to nemělo chybu. Teda do té doby, než vypnuli obrovský ventilátor, který nahrazoval klimatizaci, aby nerušil produkci. A část našeho souboru vtáhli dokola. Přátelé, během chvilky jsem byl zpocený úplně všude, nicméně jsem se snažil neudělat kapele a republice ostudu podobně jako ostatní. Figury, které jsem tančil, už si nepamatuju, protože to byl takový fofr, že jsme šli z jedné do druhé naprosto bez oddechu. Ale pokud jsem mohl aspoň trošku rozumět, prý jsme byli docela dobří. A to nezažili české countrybály.

Večer ubíhal mílovými kroky a bylo na čase se zvednout. Ještě před tím jsme ale na rozloučení dostali ochutnat specialitu. Představte si, marshmallows lehce rozpečené nad ohněm, z každé strany tabulku čokolády a mezi dvě sušenky. Po prvním kousnutí se mi srolovaly zuby, jak to bylo sladké. Ale vydržel jsem, i když příděl cukru na letošní rok jsem tím vyčerpal.

 

Rozloučili jsme se s dobrými lidmi, s kterými jsme se za těch pár hodin opravdu spřátelili (Daggy získal pozvání na lov) a do aut si nás rozdělili Melissa a Helen. Z té se vyklubala velká fanynka bluegrassu, jak jsem pochopil z hromady cédéček v autě. Po chvíli jsem ji poprosil, aby přehrála můj oblíbený Wabash Cannonball v tradičním podání Roye Acuffa. Když mi pak začala líčit, kterak jako malá holka viděla interpreta hrát tuhle písničku naživo, asi jsem konečně uvěřil, že jsme v Americe. A samozřejmě jsem docela záviděl. Bez ohledu na jazykovou bariéru uběhla cesta zpátky velice příjemně a nám se tu opravdu začínalo hodně líbit. Přestože se blížila půlnoc, teplota byla vysoko nad dvacítkou a my jsme se těšili na pohodlí klimatizovaného pokoje v hotelu. Takže rychle do sprchy, pac a pusu a usínáme zvědavi, co nám přinesou další dny. Zatím máme pocit, že jsme On the sunny side of the mountains.

Tak, a jsem zpátky a pokračujem. Byly tu i zákusky, ale za sebe musím říct, že těm americkým jsem na chuť nepřišel, což je v mém případě zvláštní, ale na mě to prostě bylo moc sladké. No ale ostatním chutnaly. Abych to líčení zkrátil: dvakrát jsme byli všichni, potřetí jen kovaní, počtvrté jen George, který objevil samoobslužný automat na zmrzlinu a jak sám říkal – maybe little. I když jeho představa malé zmrzliny… Co se pití týče, kmitala tu obsluha s konvemi vody a čaje… Když ty orgie skončily, i já jsem byl smířen s tím, že Cumberland Mt. fakt nestihnem :-). Podívali jsme se ještě do obchodu se suvenýry, vybrali jsme si, co si všechno nekoupíme a šli se projít ven. Tady pak, poté, co nám lehce slehlo, jsme obdivovali množství místních espézetek. Říkám společně s panem Krampolem: Systém amerických značek mi učaroval, ale jsem ho nepochopil. S technickou kontrolou si tam asi hlavu nelámou, neboť některé vraky, které jsme během pobytu viděli, by u nás nepustili ani na dvůr. Systém registrace a provozování aut je tu asi jednodušší než u nás, značku si může dát každý, jakou chce, a pak se nemusí vymlouvat, že na něho ty čtyři devítky prostě vyšly. A opět je vidět, jak si dávají záležet, aby na značce bylo vidět, co jsou zač a čemu věří.