Part 4

 Radiobudík, přestože nařízen Jiříkem, začal fungovat přesně v sedm. Vstávali jsme kupodivu celkem spokojeně, neb nás čekal výlet do přírody. Bohužel už Jiřík nemohl přijít na to, jak se ta věc vypíná, a tak není vyloučeno, že na pokoji číslo 120 hotelu Sleep Inn hraje dodnes rádio ztlumené na minimum. Ale řekli jsme si společně – co to je proti vesmíru – zaobalili svá těla sportovními i pseudosportovními dresy a vykročili na snídani. Ale abych nezačínal z prostředka. Chtěli jsme samozřejmě poznat i kousek americké přírody a v tomto smyslu jsme hodlali strávit jeden z našich volných dnů, také jsme to tak napsali Melisse s tím, že nejraději bychom do našich vysněných Apalačských hor. Melissa nám odpověděla, že Apalačie jsou od nich přece jen trochu z ruky, a navrhla náhradní variantu – Národní park Fall Creek Falls a malý trek v Cumberlandských horách. A ptala se, jestli souhlasíme. No zdali! A tak teď sedíme u snídaně, cpeme se (někteří) gravy a (všichni) těmi ostatními dobrotami a čekáme na příjezd průvodců. Dorazili i Jana s Mikem a při pohledu na jejich taxík nám lehce spadla čelist. Vůz renomované evropské značky (jejíž jméno raději neuvádím, abych se nedostal do sporu s jejími právníky), který pamatoval zlatá léta studené války a tomu odpovídající řidič. Ale tvrdil jim, že je teď zrovna čistý a v ničem nejede… S úderem osmé jsme vyrazili dvěma auty směr jihovýchod. Čekala nás zhruba dvouhodinová cesta, což je na americké poměry taková lehká vyjížďka. Už po ujetí několika kilometrů jsem si uvědomil, že jsme kromě výletu do přírody získali i další netušený bonus. Mohli jsme, byť jen ze silnice, vidět všední život na americkém jihu mimo trasy cestovních kanceláří a porovnat tak naše představy se skutečností. Pokud mám mluvit za sebe, jednalo se v mém případě o představy načerpané z Posledního kabrioletu, eventuelně z knížek od Steinbecka, Salingera a na druhé straně pak z celé americké „drsné školy“ v těsném závěsu s detektivy z 87. revíru. A pak samozřejmě spousta audio, video i litero o koltech proklatě nízko, čelenkách z orlích per, rozumíme si, že? Jistě uznáte, že průprava více než kvalitní. A jak správně tušíte, všechno bylo jinak.

 

  Právě při průjezdu Murfreesboro jsme si začali uvědomovat naplno rozlehlost téhle země. Mají tu prostě na všechno dost místa, proto si můžou dovolit jiné věci, než my v Evropě. No ale jedno po druhém. A znovu prosím, jsou to všechno jen mé postřehy… Bez ohledu na prostor nás zaujal pořádek na ulicích a kolem domů. Posekané trávníky (zřejmě je to tady otázka cti, bez ohledu na to, že tu prý mají vyšlechtěné pomalurostoucí odrůdy ), žádné přístavky typu každý pes jiná ves, přestože jsme na venkově, uklizené verandy, přičemž na drtivé většině z nich nechybí nezbytné houpací křeslo nebo kompletní zahradní sestava. Na ulicích se až opravdu na výjimky neválí žádné odpadky nebo nedopalky. Domy maximálně jednopatrové, viděli jsme za celou dobu pobytu jen pár vícepatrových staveb, v tomto směru je to opravdu rozdíl oproti třeba východu USA. Absence plotů, nanejvýš jen nějaké ohrady kvůli zvířatům, ale jinak nic, a to i na samotách. Zřejmě důsledek úcty k soukromému vlastnictví a taky fakt s tím související, že tu každý může vlastnit zbraň a to vlastnictví si ochránit. Stejně tak otevřené hřbitovy. Když jsem si vzpomněl, jak se krade na těchto místech u nás, bylo mi trošku stydno. Spousta kostelů nejrůznějších protestantských církví – od jednoduchých až po téměř katedrály s dokonalým zázemím pro tu kterou náboženskou obec. Katolický kostel jsem za celých dvanáct dnů nezahlédl, ale třeba jsem se blbě koukal.  Jen v M´boro je údajně ke stovce kostelů (město má cca 75 000 obyvatel a je to město okresní). Absence jakékoliv veřejné dopravy, proto tolik aut, na druhou stranu zastávky žlutých schoolbusů na naprosto neuvěřitelných místech, kam bych své děti neposlal ani za trest. A na každém kroku obrovský patriotismus Američanů. My jsme byli zvyklí povinně vyvěšovat vlajky na povinná výročí, tady vlajou na většině domů neustále a nikomu to nepřijde divné. Americká vlajka je tu na spoustě míst, kde by ji člověk ani nečekal. A hlavně – oni v tu svoji vlajku opravdu věří, my se to budeme asi ještě nějakou dobu učit poté, co nám to minulé režimy téměř dokonale zprofanovaly.

 

  No ale jedeme dál, na další se jistě ještě dostane. Minuli jsme plakát zvoucí na bluegrassový festival, oúúúúúú. Cesta velmi rychle ubíhala a ty necelé dvě hodiny přešly jako nic, pořád bylo na co koukat. Z auta jsme moc nefotili, nebylo místo, jen jsme si zapisovali do paměti. A už jsme tady: Fall Creek Falls State Park, správní středisko na příjemném místě v lesích, parkoviště celkem slušně zaplněná, poznávací značky z celých Států. Křepce jsme vyskočili (oh, my ass!) a šli se podívat na muzeum, pokladnu a podobné extravagance. Uvnitř správní budovy jsem si uvědomil další věc. Američani, ať dělají, co dělají, dělají to pořádně, byť se třeba jedná z celostátního pohledu o naprosto okrajovou záležitost. Tady jsme viděli mj. nádherně vypravené publikace o horalské hudbě v Tennessee (kamarád Ládis by umřel, promiň, Láďo, ale tolik peněz jsme fakt neměli…), o tom kousku přírody Fall Creek Falls a tak. Na recepci měli pohledy, pár jsme jich vzali, ale jinak jsme si říkali – však ještě seženem. HA HA HA.

 

  Když jsme se na prohlídce dostatečně vyslintali, vyrazili jsme přes krásný visutý most směr příroda. Na mostě mohlo být v jednom okamžiku maximálně šest lidí a to bylo něco pro nás. Zajímavé, že nejvíce se ta konstrukce rozhýbala, když jsem tam byl já a Daggy. No comment.

 Po pár ujitých metrech nás ale naše průvodkyně zarazily s tím, že došlo k poměrně výraznému časovému skluzu a ke Kaskádám dojedem autem. No, moc se nám to nezdálo, těšili jsme se na výšlap, ale podřídili jsme se, ještě jednou rozkývali most a vozmo se pak přesunuli o kousek dál. Ještě jedna věc mne tu zaujala, a sice tzv. piknikové stoly. To jsou takové velké dřevěné stoly s lavicemi, většinou ve stínu stromů poblíž parkovišť.Tam přijede rodina, vybalí tunu jídla a hrnou to tam do sebe. Pak odjedou a nepoznáte, že u toho stolu někdo byl…

 

   Další správní centrum, další panoramata a vzhůru dolů k vodopádům. Cesta padala poměrně strmě, slunce pálilo a já jsem si říkal, že jestli to jen trochu půjde, tak do té vody dole vlezu. Šlo to – Alča, já a Jiřík jsme se svlékli do prádla, neboť plavky zůstaly na druhé straně oceánu, a do vody! Jestli se ptáte, zda to studilo, tak JAKO SVIŇA!!! Ale když už jsem tam byl, tak jsem to dal, a docela dost hodně dobrý. Samozřejmě po výstupu šlo prádlo dolů (zajímavé, amíci neznají převlékání ve stylu – hele, dělej zeď – a nebylo jim to dvakrát po chuti, tak aspoň opožděně – skjůzmi) a zbytek dne jsme strávili naostro.

 No a vydali jsme se vzhůru k centru. U nás dobrý, ale Melisse se udělalo trošku mdlo, tak nám došlo, že jsme to možná s tou přírodou trošku přeťápli. Nahoře nás též opustila Lisa – dámy se nemohly dohodnout na naplnění našeho volného času. Protože už jsme se nesetkali, tak alespoň touto cestou – Liso, díky za všechno, za péči a starost a třeba to dopadne příště a roztočíme to spolu po mexicku :-). Lisa s sebou odvezla i Probynovy, Mike cítil nějaké problémy s nohou, a tak už s námi ten den nepokračovali. My ostatní jsme se dohodli, že nás tlačí čas a oběd, přejezd do Cumberland Mt. a následný trek bychom nestihli, takže oběd zvítězil. Mně osobně to bylo líto, ale prostě ty vzdálenosti tady jsou takové jaké  jsou, prostě je to buď, a nebo. Kopce máme tudíž v záloze na příště, další důvod se sem vrátit, stejně jako bluegrassový festival, na který jsme viděli poutač a ořvali jsme ho. Hádejte, kdo nejvíc…

 

   Přátelé, abych zakončil tuto kapitolku pozitivně – už teď se těším, jak příště popíšu náš oběd, bloudění v předhůří Great Smokey Mt., těžbu nerostů, no prostě je spousta důvodů, abyste napjatě čekali, jak to bude dál…