Part 3

 

NAVŠTIVTE NÁŠ MUSIC BAR! VÍTEJTE V MUSIC CITY! HVĚZDY GRAND OLE OPRY VÁS VÍTAJÍ V NASHVILLU! Takovými a podobnými plakáty je nashvillské letiště oblepené. Oči navrch hlavy a s nejistotou, jestli se naše virtuální kontakty změní ve skutečné, jsme kráčeli k výdeji zavazadel, když jsme uslyšili naprosto charakteristické zaječení. Tara.  Přestože byla v práci, udělala si čas a přijela se podívat, jestli jsme nekecali a fakt přiletíme. To bylo vítání. Spolu s ní na nás čekala naše průvodkyně Melissa se svými přáteli, aby si nás rozebrali a odvezli na hotel do Murfreesboro. Navzájem jsme se pozorovali a asi jsme si pro sebe říkali, co od sebe můžeme čekat. No, nebudu Vás dlouho napínat, v Melisse jsme potkali nesmírně vstřícného člověka a jsme jí velice vděční za to, jak se o nás po celou dobu pobytu starala.  Konec citů, pokračujeme v drsné reportáži.

 

 

Vyzvedli jsme si zavazadla a vypotáceli se před letištní halu, kde nás našlapali do několika aut. Přestože bylo cca kolem půl druhé v noci, teploměr mohl ukazovat tak 25 stupňů Celsia. Vyrazili jsme po osmiproudé dálnici směr Murfreesboro. Provoz tu byl jako u nás v pravé poledne. Všichni mluvili anglicky včetně rádia a já si uvědomil, že jsme fakt tady. Hltal jsem všechny podrobnosti, barevné poutače u silnice, okolo jedoucí křižníky a ukládal si do paměti každou sebemenší podrobnost. Byli jsme v Americe zhruba osm hodin, ale i za tak krátkou dobu jsme viděli mnoho rozdílů. Jen namátkou – čistota na všech veřejných toaletách, byť o soukromí bychom mohli chvíli diskutovat, nebo vedro a vlhkost vzduchu.

 

 

Vzhledem k tomu, že byla tma, neměli jsme příliš pojem o vzdálenosti, ale prostě po chvíli jsme se zastavili na parkovišti hotelu Sleep Inn, který se měl stát na další necelé tři dny našim domovem. Jana s Mikem bydleli po celou dobu pobytu v hotelu na okraji Murfreesboro. Mike nám pomohl zařídit oficiality na recepci  a my jsme vyjeli do našich pokojů. Chvilku jsme převraceli v rukou magnetickou kartu místo klíče, ale poradili jsme si.  Pokoje velmi pěkné, peřina, to je něco, co v téhle zeměpisné šířce asi neznají, takže systém deka – prostěradlo. Kohoutek ve sprše připomínal ovládací páku vesmírné lodi, ale to nám bylo celkem jedno. Byli jsme unaveni, a tak jsme se rozdělili do pokojů, spáchali alespoň základní hygienu, domluvili si ranní sraz a padli za vlast. Ještě předtím však došlo k jedné situaci, která svým způsobem ovlivnila celý náš pobyt. Přestože jsme měli vyřízený roaming od nejmenovaného mobilního operátora, už po přistání v Miami jsme zjistili, že naše telefony v Americe prostě nefungují. To nás docela sebralo, protože jsme najisto počítali s tím, že budeme v kontaktu se svými blízkými. Stejně na tom byla i Janča. Naštěstí se ukázalo, že Jiříkův telefon je opravdu světový, a tak jsme se postupem času všichni naučili měnit SIM karty během několika vteřin a Jiřík má možná dodnes svůj telefon zasviněný našimi naprosto zásadními zprávami typu „Máme se dobře, jak se máte vy?“. Ale teď už opravdu dobrou noc, ráno nebo dopoledne, podle toho, kde to čtete.

 

 

A bylo ráno, den první. Tohle už myslím někdo napsal, ale mně to přijde takové příhodné. Spát jsme šli kolem půl třetí, ráno v půl osmé jsem se vzbudil s tím, že jsem vyspaný. Jen na okraj – od tohoto okamžiku používám v časových údajích čas v Nashvillu, přičemž u nás v Čechách je vždy o 7 hodin více. Takže jsem vstal a protože tělo neprotestovalo, opláchl jsem obličej americkou vodou a sešel dolů na snídani, jež byla v ceně. Pouhým pohledem z okna jsem zjistil, že venku už žhne slunce a je takové vedro, že i vrány chodí pěšky (a to jsme fakt viděli J). Na snídani už seděl Daggy, který rovněž, zdá se, neměl problém s časovým posunem, a dokonce, jak mi sdělil, už stihnul prozkoumat okolí hotelu.

 

 

Vážení, snídaně v americkém stylu stejně jako obecné stravovací návyky v Americe pro nás byly lehkým kulturním šokem. Pokud se Vám bude na následujících stránkách zdát, že jídlu věnuji příliš mnoho pozornosti, je to proto, že nás americké pojetí stravování dovedlo téměř zas a znovu překvapit. Snídaně v hotelu Sleep Inn byla volná formou švédských, v tomto případě by se lépe hodilo amerických stolů. Od jogurtů přes koláčky, koblihy, muffiny, lívance až k vrcholu – alespoň pro nás – k omáčce gravy, která nás jako snídaně naprosto uchvátila – popsal bych to snad nejlépe jako smetanovou omáčku s kousky vepřového masa, silně kořeněnou, kterou si tam lijí na rozkrojenou teplou žemli. Na pití káva, čaj, džusy, voda. Máslo slané, ovšem nechybělo legendární burákové máslo a javorový sirup. Velmi sympatickým faktem bylo poměrně velké množství ovoce. Načež jsme podrobili tělo testu, co vydrží. Hodně.

To už se vzbudil i zbytek kolektivu, dostavila se naše druhá průvodkyně Lisa a při prvních lekcích konverzace proběhl velmi příjemně snídaňový čas. Pak před hotelem zatroubil Melissin Dodge a my jsme věděli, že je čas vyrazit do Nashvillu asistovat kapelníkovi při koupi open-back banja, ale hlavně si tohle město alespoň trochu prohlédnout. Rozložili jsme se do dvou aut a vyjeli na naši oblíbenou dálnici. Teď teprve jsme viděli, co obnáší cestování v Americe. Auta, auta, auta. Přestože aut byly mraky, místa měl každý dost a za celou dobu našeho pobytu jsme snad neviděli jediného piráta silnic, tak jak je známe u nás. Nadšeně jsme si z oken auta fotili kamiony a všechno pro nás bylo nové a vzrušující.

Murfreesboro je od Nashvillu asi 30 kilometrů, což bylo nějakých 20 minut cesty. Vjeli jsme do města, zaparkovali a vyšli vstříc pálícímu slunci. Dámy zaparkovaly téměř v centru, a tak jsme to na místní Broadway měli jenom kousek. Cestou jsme se samozřejmě všemu divili. Ať už to byly mrakodrapy, sloupy obtížené množstvím kabelů – v Americe tahají všechno horem, samozřejmě davy a davy lidí, což bylo umocněno ještě tím, že se ve městě konal hudební festival. Pomalu jsme procházeli hlavní ulicí a jenom zírali na množství barů a klubů a obchodů, všechny zasvěcené country hudbě.

Rychle jsme našli „stánek“ s hudebními nástroji, vešli a umřeli. Ani fotky pořízené uvnitř obchodu nemohou postihnout stěny ověšené všemi strunnými nástroji, nutnými pro úspěšné provozování country. Prošli jsme místnosti s otevřenými ústy, zanechali kapelníka s Alenkou napospas a vyrazili do ulic. Těžko popsat veletrh barev, chutí a vůní, všechno pro nás bylo nové a všechno jsme se snažili sledovat co nepozorněji. Samozřejmě jsem si musel koupit nezbytný slaměný klobouk a bylo pro mě těžkým šokem, když jsem zjistil, že 80% nabízených výrobků je Made in China. Naštěstí jsem sehnal klobouk z Mexika, tak jsem spokojen. Janča zase plakala v obchodě s kovbojskými botami, neboť obout celou rodinu bylo nad její finanční možnosti.

 

To už si Peťa koupil banjo, viděl můj klobouk a chtěl taky takový. Takže jsme znovu absolvovali celé kolečko (ale ono se to neochodí), prošli ještě kousek hlavní třídy a pak nás dámy zavezly na oběd. A následoval další šok. Poté, co jsme se zorientovali a vybrali si jídlo, přišla servírka a zeptala se nás, co budeme pít. Jednohlasně jsme zvolili pivo. Načež se nám slečna vysmála s tím, že se nacházíme v tzv. family restaurant, tedy v restauraci, kam chodí rodiny s dětmi, tudíž nealkoholické. K pití voda nebo ledový čaj – sladký nebo nesladký. To nás docela sebralo. Jinak můžu říct, že úroveň služeb byla velmi vysoká a v tomto směru se máme ještě dost co učit. Profesionalita a vstřícnost nás provázely opravdu na každém kroku a i když s námi občas byla práce, co se týče jazykové bariéry, tak obsluhující nebo prodávající personál neztrácel nikdy dobrou náladu a úsměv na tváři.

A šok z jiného soudku. Přestože teplota venku přesahovala víc než 30 stupňů, viděli jsme poměrně dost zejména mladších žen a dívek ve vysokých kovbojských botách. Jinak na sobě neměly téměř nic a dodnes je mi záhadou, jak to v těch botách můžou vydržet, protože já jsem umíral v sandálech. Jinak vedro bylo po celou dobu našeho pobytu, ale přestože bylo převážně jasno, nejen, že jsme se nespálili (a to jsme utratili hříšné peníze za krém s ochranným faktorem 50), ale ani jsme se nijak extra neopálili. Třeba to bylo vysokou vlhkostí, nevím.

Po obědě jsme se vypravili navštívit místo country muzikantům zaslíbené – Grand Ole Opry. Ještě před tím náš naše průvodkyně vzaly do hotelu Gaylor Opryland, který patří k pýchám tohoto města. Jestli budete někdy v Nashvillu, určitě tenhle hotel navštivte, nebudete věřit, tak jako jsme nevěřili a doteď nevěříme my. Ono se to těžko přirovnává k čemukoliv, co známe z našich končin. Na rozloze zhruba městského bloku se na obvodu nachází samotný hotelový komplex a uprostřed pak zelená džungle. Fotografie to přiblíží jenom částečně, prostě tam musíte být. A řekněme si otevřeně, je to hotel pro lidi, kteří nejsou líní utrácet. Jak jinak vysvětlit například automat na spotřební elektroniku. Strávili jsme v těchto místech zasvěcených Krésovi zhruba dvě hodiny převážně v zeleném podloubí a velmi jsme si to užívali, přestože zrovna v tomhle prostoru klimatizace chyběla.

Načež nás s očima stále vytřeštěnýma odvezly dámy do Grand Ole Opry House. A zde jsme si mohli říct – Tak jsme tady! Na místě po nezbytném pózování jsme zjistili, že třebaže je toto místo fanouškům country svaté, i sem už pronikla komerce v poměrně široké míře. 90% suvenýrů je vyrobeno v Číně, ale i těch 10%, které se pro mě skládaly především z knih a hudebních nosičů, stálo za to.

Každopádně pro mě byla tato návštěva jedním z vrcholů prvních dnů našeho zájezdu. Těžko to popsat, ale když téměř třicet let zpíváte a hrajete nějakou muziku a pak se dostanete na místo, odkud vyšla do světa, tak to s Vámi trošku zahýbe. Navíc jsem sentimentální, co si budeme povídat.

Ale nebudu Vás už trápit líčením svých pocitů, vracíme se do Murfreesboro, abychom se připravili na večerní party s přáteli ze souboru Cripple Creek Cloggers. Po cestě jsme si všímali spousty různých poznávacích značek, které tady často fungují jako velmi svébytná výtvarná díla.

Opláchnout ruce a obličej, naložit nástroje a již projíždíme downtownem na roh jedné z pravoúhle se křížících ulic. Zde už na nás čeká ředitel festivalu a šéf Cloggers Steve Cates se svými přáteli, kteří pro nás připravili úžasnou uvítací hostinu. Dům nás skutečně fascinoval a Michael, jeden z jeho majitelů, nám poskytl i odborný výklad co se týče vybavení a zejména místních strašidel. Pak už byl čas na raut, který byl první, ale zdaleka ne poslední na naší cestě po Americe. Bylo tam od všech chutí a my jsme se nenechali dvakrát pobízet. Ochutnali jsme i legendární cheesecake. Abychom se nějak revanšovali, předvedli jsme pár kousků z našeho repertoáru a celkově jsme prožili velmi příjemný večer. Doufáme, že se bavili i naši hostitelé. A než jsme šli spát, shodli jsme se na tom, že lépe jsme svůj pobyt zahájit nemohli. Na tomto místě bych ještě velmi rád poděkoval všem těm, kteří se o nás ten večer starali, neboť jsme tam byli nad plán a jsme moc rádi, že jsme s nimi mohli být. Thank you, friends.