Textové pole:

Part 8

Další ráno, tři čtvrtě na sedm a budík je protivný, stejně jako u nás. Tváře v umývárně už nejsou anonymní, kluci z české kapely nadávají na zdejší trh s alkoholem, mezi čištěním zubů a napravováním pomačkaných rysů jim dávám za pravdu. Obléknout, no, prostě ráno jako kdekoliv v Čechách, a v sedm třicet – Helou Melisa, jů ár so bjůtyfl, jo, lepším se. Rovnáme se do fordky a vzhůru k buddhistům na snídani – jediný případ, kdy jíme dvakrát na jednom místě. Ještě zkontrolovat gifts, čili dárky, jo, vy nevíte, aha. Takže tak. Už v propozicích, které jsme obdrželi před startem, bylo upozornění, abychom přivezli i dárky pro sponzory, významné občany a tak. Bylo to rozpočítáno přesně na každý den, kdyby se objevil nějaký sponzor na poslední chvíli, asi by měl smůlu. Takže jsme dali do kupy nějaké suvenýry z Jeseníků a tak, rozdělili do pytlíků a vzhůru. No, žádný Cartier nebo Tiffany to nebyli, ale my taky nejsme Rotschildové, že. My jsme vůbec měli problémy se všemi oficialitami. Každá výprava měla mít svoji vlajku a ceduli s názvem státu, odkud přijela. No a my jsme to neustále někde zapomínali. Navíc jsme neměli nikoho nastálo, kdo by stál na jevišti po celou dobu produkce v pozoru s dotyčnými atributy. A tak jsme je někdy měli, někdy ne.

                             Tak pokračujem do chrámu na baštu. Opět jsme přijeli první, jednak byla Melissa velmi svědomitá, jednak jak šlo o žrádlo, tak nám to jelo tak nějak rychleji. Pochoutky už na nás čekaly, stejně jako včera, takže jsme na nic nečekali a začali se cpát. Představitelé komunity si nás docela oblíbili – protože jsme byli první, byli jsme zapamatovatelní, navíc nás bylo na rozdíl od ostatních výprav málo. A tak jsme vedli velmi zasvěcenou konverzaci na téma český fotbal – yes, Milan Baroš, no víte, on už není tak great, ale třeba to ještě přijde, ne, nevíme, kdo je mistrem Laosu, no kůlna. Neustále nás nutili k jídlu, nakonec nám s sebou dali, co zbylo, včetně ovoce a tak. Bylo nám tam moc dobře, a pokud s nimi budete někdo mluvit, tak je od nás pozdravujte. Milan sice pořád nic moc, ale na tu Evropu jsme se protrápili.

No a čeká nás další hraní, že jo. Vyrážíme zas někam směrem všeobecně pryč. Projíždíme městem a zastavujeme před, hm, zámkem? Aha, tak ne, tohle je prý denní stacionář pro dospělé, v originále Adult day Care. Prostě fenomén, který nás bude provázet po celý zbytek oficiálního pobytu, pro seniory jsme toho odehráli opravdu hodně a většinou s velkým ohlasem. Ale zatím jsme na začátku.

 

V tomto zařízení hrajem společně s taneční školou Betty z Prahy, která už je na místě, hrají a tančí totiž před námi. Prohlížíme si zařízení a nevycházíme z úžasu. Všechno čisté, upravené, lidé vstřícní a natěšení. Dokonce kvůli nám změnili cedulky na dveřích, které jsou teď v češtině, byť lehce kostrbaté. Moc nás to potěšilo. Ubytovali jsme se v knihovně a já šel shánět možnosti zapojení basy. Ano, ozvučovací systém mají, ale moc ho nepoužívají, tak uvidíme. A viděli jsme. Totiž neviděli, nebo spíš neslyšeli. Prostě nic. Takže nezbylo, než poprosit kolegy z Čech o zapůjčení kontrabasu, což nebyl problém. Ale i tak jsem byl slušně vytočený. Nebudeme hrát asi na každé štaci s Betty… Vrátil jsem se do knihovny a uklidňoval se čtením hřbetů knih, co že tu ti důchodci vlastně mají. A docela jsem čuměl. Řeknu Vám, zůstat tam chvíli sám, tak nevím. No nic. S Mikem jsme probrali, o čem bude mluvit, a pak jsme se šli podívat na závěr vystoupení Betty. A bylo věru na co koukat, museli jsme uznat, že nám laťku nasadili pořádně vysoko. V publiku byla i redaktorka místní televize s kamerou a ta už si chystala své nádobíčko na nás. Na pódiu, jehož boky zdobil nespočet amerických vlajek, jsme ještě asi nikdo z nás nehrál. Ale nasadili jsme a šlo to. Tady jsme měli trochu více času, a tak jsme zařadili i pár countryovek s českými texty a požádali Mika, aby vysvětlil publiku, jak se to mělo s anglickým zpíváním v době ještě nedávno minulé. Ale nepřišlo mi, že by to místní nějak výrazně pochopili, asi to moc k pochopení není, co soudruzi…?

No, závěr opět proběhl s ovací, a pak se na nás slétli. Jedna část obdivovala niněru a další nám děkovala za repertoár, neboť tam byli lidé s  dohledatelnými předky ze starého světa a jeden pán se chlubil, že jeho žena pochází z Polska, což je od nás coby kamenem dohodil. No, bylo to velmi příjemné a pochvalu jsme dostali i od paní redaktorky, která ji později vyjádřila i osobním dopisem a záznam ze zpravodajství, kde se KGB mihne v šotu věnovaném festivalu, který se taky někde povaluje.

Dostali jsme v tomto podniku najíst v tradičním duchu a první řadu upomínkových předmětů a následně jsme se přesunuli přes ulici do zařízení jménem West Brook Towers, které bylo pro seniory, kteří potřebují o trochu více péče. Venku se zatáhlo a spustil se teplý letní déšť, který nás provázel celé odpoledne. Uvnitř objektu jsme opět obdivovali úroveň péče o staré lidi v tomto kraji. Melissa říkala, že jen v M´boro je podobných zařízení cca dvacet. Něco je placeno z pojištění, něco mají ti lidé našetřeno a přispívá i rodina. Jasně, na takovéhle bydlení ve stáří asi nedosáhne každý, ale na druhou stranu mi nepřišlo, že by to bylo jen pro „vyvolené“. Škoda že nebyl čas na obsáhlejší diskusi na tohle téma, fakt by mne to zajímalo.

 

Ve West Brook Towers ozvučení bylo, a tak se mi nálada značně zlepšila a mohl jsem pařit na svůj nástroj. Trvalo nám chvilku déle, než jsme prolomili bariéru nedůvěry, ale o to sladší byl závěr.

V rámci „free time“, tedy volného času – zajímavý název, když jsme čas měli rozplánovaný na minuty, jsme měli naplánovanou prohlídku jedné z nejstarších rezidencí jednoho ze zakladatelů města, která nesla název Oakland Mansions. Ještě před tím jsme se ale stavili v místní prodejně hudebních nástrojů, zda by se u nich nenechalo půjčit kombo. Aha, tady tomu říkají amplifier, no i tak to nedopadlo. Za půjčení chtěli docela dlouhé peníze, to už by nám vyšlo levněji nějakého toho drobečka koupit. Což o to, ceny byly výrazně levnější než u nás, ale co s tím na letišti… Nehledě k tomu, že by nám už nezbylo na nic jiného. Takže jsme to oželeli a já jsem zkusil věřit, že se situace zlepší.

 

Ale zpět k Oakland Mansions. Z pohledu Evropana je to prostě barák ze začátku devatenáctého století, jehož základy položil nějaký ten otec zakladatel. No, Kárlštejn to není. Musím ale říci, že expozice byla velmi pěkně udělaná a věnovala se všem aspektům života na americkém jihu, včetně tak kontroverzních témat, jako otrokářství nebo Občanská válka. Překládal Jiřík a moje Alenka, občas se sice neshodli, ale obrázek jsme si udělali. Rovněž jsme ocenili velmi pěknou prodejnu suvenýrů a vybrali jsme si hromadu věcí, které jsme si následně nekoupili.

 

Večerní hraní mělo být velmi specifické – čekala nás party na farmě Willa a Mary Jordanových – velkých příznivců a sponzorů festivalu. Před odjezdem jsme ale ještě přesvědčili Melissu, aby nás dovezla někam, kde bychom si mohli koupit aspoň nějaké pivo, protože ledový čaj už nás přestával bavit. No, co Vám budu povídat, skončili jsme na benzínce, kterou obsluhoval občan, jenž měl zjevně kořeny v povodí Gangy. A přestože se jinak velmi striktně vyžadují průkazy totožnosti – musí Vám být minimálně jedenadvacet a šediny nejsou důkazem, po zjištění, že jsme Češi, po nás nic nechtěl. Ale třetinky nám dal pečlivě do igelitek, abychom nepohoršovali – vlhké lahve se přilepily na tašky a etikety byly krásně k přečtení, ale byli jsme ošetřeni. Tenhle vztah k alkoholu mi byl a je docela záhadou, zažili jsme, že prodavač vyváděl, když kupující chtěl dát láhve jen podržet někomu jinému, než zaplatí a podobné paradoxy. Třetinka je zřejmě správná míra, protože na plechovku s obsahem jedné pinty (cca půl litru), už píšou, že je to „family pack“. Prostě jiný kraj… No, ale jedem přátelé, jedem, aby to nevypadalo, že jsme jen na to žrádlo a chlast. Na druhou stranu mi to ale začínalo připadat, že pokud chcete jako u nás zajít „na dvě“, musíte sakra dobře vědět, kam, abyste neskončili u galonu ledového čaje.

Projeli jsme celé M´boro, odbočili na polní cestu a dojeli k farmě. Ta byla podobná, jako jsou tato zařízení u nás, jen tu evidentně hospodařili na větší rozloze. Podrobnosti přidala Janča, která jako správná čerstvá inženýrka přes vepřové zavětřila, a vyrazila do terénu. My ostatní jsme vystoupili, a protože jsme opět dorazili v čele, byli jsme první i ve frontě na hambáče. Večeře byla totiž v tradičním duchu. Dostali jste plátek masa, rozkrojenou žemli a pak už jste mohli kombinovat dle libosti. No, musel jsem jít dvakrát, abych to všechno ochutnal – v dresincích a omáčkách jsou Američané vskutku vynikající. No a na zapití jsme už použili vlastní zásoby. Moc jsme se s tím nevystavovali, sice jsme byli na soukromém pozemku, ale i tak. Popíjeli jsme na parkovišti a velmi radostně se pozdravili s Paulem (vezl nás z letiště) a obdarovali ho třetinkou. Neodmítl. To už dorazili i ostatní výpravy a jak jsme viděli, měli čeští muzikanti stejný nápad jako my. Pomalu jsme se přesunuli k malému pódiu, kde už se rozcvičovali, ale ne…, jo, tyhle muzikanty přece známe ze Station Inn! Hned jsme se s nimi dali do řeči a brzy jsme našli společný jazyk. Pochlubili jsme se, že jsme zvaní na jam do Station a pak se předvedli i jako muzikanti, když mi dáma za basou půjčila nástroj. Akce pomalu přecházela v oficiální – Steve všechny přivítal, došlo na předání dárků a pak už se hrálo do hluboké tmy a dokonce jsem si i s Alčou zatančil. Janča byla unešená z farmy, no vcelku to byl velmi příjemný večer. Vraceli jsme se ve velmi dobrém rozpoložení a už teď jsme byli zvědaví na zítřek. Čekalo nás totiž vystoupení v Rutheford County Correctional Work Center, což je – no ano, vězení. Tak nám držte palce…