Part 2

  V tom všem shonu, shánění a balení jsme pomalu nevzpomněli na to, jak se vlastně dostaneme na šestou ráno na Ruzyň. Nakonec jsme celou dopravu skombinovali, Alenky mají v Praze nezávisle na sobě bratry, takže se rozhodly přespat u nich. Já jsem se samozřejmě svezl se svou ženou.Zvolili jsme vlak, neboť režijka je režijka, že. Loučení se neobešlo bez slziček, malá naštěstí spala, a tak celý odjezd proběhl bez srdcervoucích scén. A najednou jsme seděli v rychlíku a směřovali do Prahy. Druhá skupina, tj. Daggy, Jiřík a Janča odjížděli večer v pronajaté dodávce přenocovat do ubytovny poblíž libeňského nádraží. Jako celek jsme se měli sejít až devátého v šest ráno na letišti.

 

 Ale zpět k nám.  Cesta do hlavního města uběhla normálně, jen ten kufr byl nějak čím dál těžší, a to jsem ho nesl jen z peronu do haly. S Jirkou, bratrem a švagrem v jedné osobě, jsme se potkali podle plánu, a večer a noc tak strávili ve velmi příjemné atmosféře.

Ráno devátého bylo chladné a pošmourné. Obtíženi zavazadly doklopýtali jsme na zastávku autobusu, který nás měl odvézt až na letiště. Jirka jel s námi, aby nám pomohl s břemenem a pak mizel rovnou do práce. To už jsme byli v odbavovací hale ruzyňského letiště, kde jsme se setkali se zbytkem kapely a s Mikem a Janou Probynovými. Byl to trochu zvláštní pocit, když jsme si uvědomili, že za chvilku se společně vzneseme k oblakům a možná ještě dál. Nechali jsme zabalit basu a tlačili se k odbavení, abychom měli jistotu, že nám ostatní nástroje vezmou bez problému na palubu. Tady bych chtěl poznamenat, že v tomto směru proběhly obě cesty hladce.

 

.

Prošli jsme odbavením a s letenkami v ruce jsme se ocitli ve zcela novém světě. Ještě poslední telefonáty domů a s možná trochu nucenými úsměvy jsme se stavěli do fronty, abychom prošli na palubu Airbusu A 320, který nás měl dopravit do Londýna. Po nástupu do letadla padla moje první iluze, neboť jsem se domníval, a to na základě sledování především akčních filmů, že veškerý letový personál, tj. především letušky, jsou mladé, vnadné a po ničem netouží víc, nežli se seznámit s případnými zájemci o jejich tělo z řad cestující veřejnosti. Vážení přátelé, v tomto směru jsem byl hořce zklamán, a nejen já. Až na jednu výjimku byl palubní personál většinou nižšího, ale i vyššího středního věku, některé letušky byly vysloveně …nebyly hezké a překvapilo mě, že jsme zažili i dost stevardů. No ale dosti maskulinismu.

 

Připoutejte se, nekuřte, podívejte se na instruktážní video spojené s předcvičováním personálu, představte si, že letíte poprvé, a až uslyšíte zvyšující se hluk proudových motorů, užijte si ten zajímavý pocit v krajině břišní. Nebojte, všechno proběhlo v pořádku. Piloti, zřejmě veteráni z Bitvy o Británii, se snažili dostat letoun co nejrychleji nahoru, no a najednou jsme letěli. Ticháček se poprvé vznášel na vzduchovém polštáři a byl překvapen, že tak jako nic. Pokud totiž nesedíte u okénka a není pěkné počasí a neletíte nad pevninou, je let kromě startu a přistání v podstatě nuda. Turbulence nebyly, posádka roznesla občerstvení a hodný pán nás s Alenkou pustil k okýnku, takže jsme si let do Londýna skutečně užili. Pro mě osobně se stal přílet nad Londýn a následné kroužení nad jeho centrem jedním z nejsilnějších zážitků celé cesty.

 

Cesta do Miami, to bylo 9 hodin letu převážně nad Atlantikem, ale zato Jumbo Jetem. Písnička Wabiho Ryvoly se mi neodbytně drala na mysl, neboť patří k mým nejoblíbenějším, a nikdy jsem si nemyslel, že její refrén prožiju na vlastní kůži. Musím vyseknout pochvalu British Airways, neboť jídlo bylo dobré, audio i video fungovalo, ale i tak bylo těch 9 hodin za trest. Později jsme zjistili, že jsme si nevzali karty, a když Vám řeknu, že jsme se v zoufalství s Jančou a Jiříkem uchýlili k slovnímu fotbalu, jistě pochopíte, že situace byla vážná. Ale v osmi se to lépe táhne a najednou se pod křídly objevilo pobřeží Floridy. Za sebe můžu říct, že jsem polknul a fascinovaně hleděl na kontinent, o kterém jsem si myslel, že jej nikdy nespatřím na vlastní oči. Jumbo zakroužilo, potom lehký náraz, jak se kola dotkly přistávací plochy, a byli jsme v Americe.

 

Vystoupili jsme z letadla a pamětlivi toho, že nás čekají pohovory s imigračními úředníky, jsme se tvářili přívětivě a postupovali tunelem do nitra Spojených Států. U první americké vlajky chtěl kapelník, abychom se natočili, Jana spustila kameru, načež se z reproduktorů ozvalo: No camera, pleeeeeease. Samotný vstup proběhl rychle a bez problémů, zřejmě na tom měly zásluhu naše předodletové tanečky (děkujeme, Alenko).

 

Přátelé, pokud někdy pojedete do Ameriky, vyhněte se letišti v Miami. Mně osobně přijde nepřehledné, hektické a ani angličtina se španělským přízvukem mi příliš nepřidala. Ale nešť. Znovu jsme podali svá zavazadla, a protože jsme měli poměrně dost času, chtěli jsme se podívat i před letiště. Otevřely se dveře, dýchlo to na nás, my jsme se orosili a dveře jsme zase nechali zavřít. Od tohoto okamžiku se tak stala naším nerozlučným společníkem klimatizace.

 

Vlakem bez strojvůdce (to víte, Amerika) jsme se přesunuli do vnitrostátní odletové haly, abychom zjistili, že náš let má jednak zpoždění, a jednak je údajně přeplněný tak, že slabším povahám nabízely aerolinky 200 dolarů, když zůstanou na zemi. Vydrželi jsme, přežili i to, že nás honili od gejtu ke gejtu a posléze se ocitli na palubě letadla, které bylo jen o trochu větší než lepší autobus. Starala se o nás jedna letuška a doteď nás mrzí, že jsme si ji nevyfotili, protože takové ženy se rodí (aspoň doufám) jednou za několik generací. Startujeme. Miami international airport i se svojí ohyzdnou architekturou zůstalo pod námi, směřujeme k severu. To už nám pomalu padaly hlavy, neboť z Prahy jsme startovali 8.15 a na našich vnitřních hodinách bylo kolem třetí ráno, zatímco díky časovým posunům, které já osobně moc nechápu a pokládám je za veliký podvod na lidstvo, bylo cca o pět hodin méně.

 

Ledva jsme stačili vypít objednané nápoje – nebojte, nic exkluzivního, džus nebo voda with ice nebo without ice – sklouzl letoun lehce po křídle a pod námi se objevila zářící mekka country hudby. Zarolovali jsme a s dvouhodinovým zpožděním byli na místě. Přátelé, kamarádi – Kelt Grass Band právě přistál v Nashvillu. Náš sen se začal plnit. Bylo 10. června krátce po půlnoci místního času...

Heathrow, Heathrow! Na stojánku číslo XY právě přistál airbus z Prahy na jehož palubě je budoucí světoznámá skupina Kelt Grass Band, která Vás zve ke svému improvizovanému vystoupení v odletové hale před startem přípoje do Miami. A tak to, přátelé, bylo. Po nezbytných procedurách, při kterých si přišli na své zejména milovníci těsných tělesných kontaktů, jsme se dostali k naší odletové bráně, u které jsme strávili krásné 4 hodiny. Kapelník zavelel, ti, kteří mohli, vyndali nástroje a chvilku jsme si zahráli. Nikdo nás nevyhodil, naopak, několik lidí se na nás usmálo. Zajímavé bylo, že celou dobu okolo procházely s kufry na kolečkách ty HEZKÉ letušky. Kam šly, je mi dodnes záhadou.