Part 15

 Tedy, původně mělo moje povídání skončit v okamžiku, kdy se kola našeho vzdušného přibližovala, dotkla betonu ruzyňského letiště. Jenže, znáte to. Člověk míní…Tak nějak jsem během toho roku, co tyhle zápisky vznikaly, znovu prožíval všechno to, co jsme zažili,  a znovu se mi vracely vzpomínky - tu čerstvé, tu zasuté. A mně se zachtělo podělit se s Vámi ještě o pár dojmů, pár pocitů a celé to tak nějak zhodnotit. Na to jsme my, Češi, machři :-).

No, čím začít. Asi tím, že ten nejsilnější pocit je, že jsme něco dokázali. Ono v dnešní době není problém odskočit si do Ameriky zahrát, ale nás velmi těšilo a těší, že si nás vybrali. Že jsme prošli nějakým, byť třeba i pomyslným sítem, a uspěli jsme. Pevně doufáme, že nakonec i v té Americe. Všichni nám to teda říkali… No, prostě jsme rádi, že jsme dostali šanci a že jsme ji, snad, využili. Určitě nám to dodalo sebevědomí a chuť něco dělat i dál, včetně toho, že zatímco tady nad naším přístupem leckdy ohrnují nos, venku to lidi zajímá. Tenhle part vzniká po úspěšném zájezdu kapely do Irska, takže to není jen jeden dojem. Ale nemůžeme se zavděčit všem, to je jasné. Jen chci naznačit, že nás potěšil zájem o naši muziku. S tím se potom hned jinak dělá.

Další řádky budou shrnutím mých subjektivních pocitů z cesty, takže opět se mnou nemusí všichni souhlasit. Jsou to pocity posbírané během  pár dnů na relativně malém kousku Ameriky a týkají se pouze naší cesty. Opravdu nelze v tomto případě zevšeobecňovat - to, co platí pro Murfreesboro, nemusí platit  - a jistě taky neplatí - např. pro Seattle nebo Chippewa Falls…

 Začnu takovým nějakým celkovým dojmem. Zpětně mne velmi zarazilo, jak jsme rozdílní v některých věcech. Jak už jsem psal, Američané jsou ve velké většině velmi hrdí na svůj národ, na svoji identitu, dávají to najevo a velmi těžce nesou, pokud se někdo jiný těchto atributů, byť nechtěně, dotkne. Jejich úcta k vlajce, či k hymně, to je obehraná písnička, ale když to vidíte na vlastní oči a v jejich prostředí, je to docela síla. Na takovéhle vlastenectví my nejsme zvyklí a na základě zkušeností z dob nedávno minulých, je nám podezřelé. Tyhle naše zkušenosti zas moc nechápou prostí Američané, ono některé věci jsou asi nesdělitelné, když je nechápou ani naše vlastní děti, že. Nejen mne velmi potěšilo, jak se k nám všichni chovali. U nás převládá názor, že Američan je člověk v tomto směru ne úplně upřímný a je na Vás milý pouze při samotném kontaktu s Vámi, a pak Vás pustí z hlavy. Pokud to ta je, tak já už to nevidím, a tudíž je mi to jedno. Dokonce v obchodě je to asi věc žádoucí, jinak by se personál musel zbláznit. Nicméně je to příjemnější, než zoufalé výrazy některých našich obsluhujících. My jsme se vždy setkali v obchodech i restauracích se vstřícností a zájmem, kór když se provalilo, co jsme zač. Málokdy jsme měli šanci pozdravit při vstupu jako první a při odchodu nás opět zdravili bez ohledu na to, jestli jsme utratili, či nikoliv. V tomto směru se máme ještě co učit…

Možná jste zaregistrovali, že jsem poměrně často psal o překvapení z naší strany nad tou kterou událostí. Ono to tak opravdu bylo. Překvapováni jsme byli na každém kroku, poněvadž přestože se zdá, že jsme si podobní, v mnoha ohledech se lišíme v přístupu ke spoustě věcí. Jsou to na jednu stranu kolikrát drobnosti a na druhou stranu i třeba nahlížení na některé zásadní problémy. K největším překvapením pro mne patřily stravovací návyky Američanů, protože něco jiného je o tom číst a pak to vidět na vlastní oči. Je to samozřejmě o zvyku a neznamená to ani v nejmenším, že by nám v Tennessee nechutnalo. Další zajímavou věcí byl pro nás možná trochu „pokrytecký“ přístup ke konzumaci alkoholu. Ale ono to asi nějak souvisí s celkovou životní filozofií a náhledem na svět jako takový. Mrzí mě jedna věc, že za celou dobu pobytu nebyl čas si na chvíli sednout a pohovořit s našimi průvodci o běžném životě, o běžných radostech a starostech obyčejného Američana. To by mě docela zajímalo - a možná víc, než názory na velké politické nebo ekonomické kauzy. Protože každá země se skládá především z těch obyčejných lidí. Ale byli jsme tam od muziky a ne od filozofování. Tak třeba příště. Takové věci, jakože hladina vody v záchodové míse je výrazně vyšší než u nás, což jsme pocítili doslova na vlastní kůži, eventuelně automatické splachování a další technické vychytávky, to už jsou jenom detaily. Všiml jsem si ještě jedné zajímavé věci, na většině štací byly v umývárnách papírové ručníky. Vždy perfektně srovnané a nikdy nebyl problém s jejich vytahováním. Vím, že skáču z jednoho na druhé, ale jak jsem říkal již v úvodu, jsou to střípky a pocity, které se ve mně za ten rok nashromáždily.

Pro nás „ateisty“ bylo také velkým zážitkem sledovat, s jakou samozřejmostí berou místní lidé svůj vztah k víře. Není to o počtu kostelů a množství církví, ale spíše o tom, že pro drtivou většinu z nich je víra v Boha naprostou samozřejmostí. A opět – můžete o tom stokrát číst, vidět to v každém americkém filmu, ale teprve při střetu na vlastní oči si uvědomíte, jaký je to rozdíl oproti nám.

Asi bych měl také vyslovit nějaký kritický názor, aby to nevypadalo, že jsem agent placený vojensko-průmyslovým komplexem nebo jak jsme to těm imperialistům před časem říkali. Jenže, přátelé, my jsme se za těch 12 dní s ničím negativním vlastně nesetkali (až na toho blbce s basou ve Station Inn :-)). Pořadatelé nás chovali jako v bavlnce, a pokud se vyskytl nějaký problém (například basové kombo), snažili se maximálně o nápravu. Byly to pro nás dny opravdu nezapomenutelné – samozřejmě, měli jsme veškerý servis, a tudíž jsme si mohli jenom užívat, ale tím spíš jsme měli čas dívat se okolo sebe. Ať už to byli pořadatelé nebo lidé, s kterými jsme se náhodou potkali, vždy nás překvapil a potěšil jejich vstřícný přístup a zájem o nás, zvláště když zjistili, že jsme cizinci. To, že mají odlišné zvyky, ještě neznamená, že jsou to zvyky špatné. Marně přemýšlím, o čem bych se ještě měl zmínit, ale bojím se, že bych se stále motal kolem těch samých věcí. Takže budeme děkovat. Neboť mám pocit, že by bylo potřeba vyslovit dík některým konkrétním osobám. Je to velmi ošidné, neboť by se mohlo stát, že na někoho zapomenu, ale budu se snažit.

V první řadě patří veliký dík Janě a Mikovi Probynovým, že s námi do celé záležitosti šli a že nám velmi pomohli jak při organizaci, tak na místě samém. Určitě by mohli svoje volno strávit jinak, a o to víc si jejich podílu vážíme. Stevu Catesovi a jeho týmu patří pak dík a obdiv za to, že se nebáli pozvat takové společenství, jakým jsme my, a že snad s úsměvem brali naši nezkušenost a z toho plynoucí některé chyby. Vyzvednout musím samozřejmě Melissu Loveall Stover. Tady bude každá porce díků málo, protože ona má opravdu lví podíl na tom, že na naši cestu vzpomínáme v dobrém. Víme, že to s námi neměla jednoduché, a o to víc si vážíme toho, že se nám vždy snažila maximálně vyhovět. Já speciálně pak musím poděkovat za kombo, které mě provázelo po většinu festivalu. Můžeš nám, Melisso, věřit, že když někdo vysloví Tennessee, vybaví se nám v první řadě Tvoje tvář. Nesmíme zapomenout ani na Michaela Gravese, Taru a další americké přátele, se kterými jsme díky komunikačním technologiím stále v kontaktu, a pokud se jim stýská aspoň z poloviny tak jako nám, tak jim to vůbec nezávidím. Takhle bychom mohli děkovat všem těm zhusta anonymním lidem, se kterými jsme se setkali, třeba jen za to, že se na nás usmáli a řekli to svoje „hello“. Určitě musíme poděkovat i Vám, tj. našim příznivcům, protože ač to zní jako fráze, bez Vašeho zájmu a Vaší podpory bychom se nedostali takhle daleko – doslova i obrazně. Moc si toho vážíme a uděláme vše pro to, abychom Vám ještě dlouho vydrželi.

Teď mi dovolte jednu věc lehce osobní, neboť musím vyjádřit dík své ženě. Jednak že se o mě celou dobu pobytu starala, neboť bez její lingvistiky bych byl ztracen, ale především, že měla tu trpělivost a tyhlety vzpomínky mi pomohla zpracovat. Protože tohle všechno je její dílo, já jsem to většinou pouze diktoval. Když se na to teď koukám, tak vidím, že to vůbec nebylo jednoduché. Konečně se tedy blížíme k závěru. Na naši cestu vzpomínáme velmi často a musím říct, za sebe, že jsem se přistihl při jedné zajímavé úchylce – začal jsem totiž sledovat golf. Ten americký. Sice mu vůbec nerozumím, ale to prostředí mně připomene minimálně Stone River Country Club a od toho už se odvíjejí vzpomínky řetězovou reakcí. Ale to je jenom mezi námi, nikde to na mě neříkejte, aby mě nesundali z lokomotivy pro psychickou nespolehlivost. Děkuji všem, kteří se mnou prošli celý deník od první kapitoly až sem. Myslel jsem, že to bude legrace a za tři měsíce nebude o čem psát, a krutě jsem se mýlil. Ale jsme na konci, já jsem rád, že se to všechno (snad) povedlo. A ještě než se rozloučíme, tak snad jenom – hlídejte si své sny, mohou se splnit.

 

Tom Ticháček, téměř vlastní rukou

Litovel, léto 2011 – podzim 2012