Part 14

 A bylo ráno, den poslední. Já vím, že nejsem originální, ale co taky napsat. Venku bylo horko, že ptáci chodili pěšky a člověk se zpotil jen při pohledu z okna. Pomalu jsem se probíral, nebylo ani brzy, ani pozdě, prostě ráno. Tak naposledy se opláchnout americkou vodou a vzhůru na snídani. Tu jsme si patřičně užili, abychom na tenhle roh hojnosti hned tak nezapomněli, no a pak už jen sbalit těch pár nočních hadříků, nálož v base se rozrostla zas o pár kousků a ještě nám zbyla více než hodina do odjezdu. Přijela se s námi rozloučit Tara, což nás moc potěšilo, dorazili Probynovi, teď ještě ty objednané taxíky. Krátce před polednem jsme se dočkali. No ale moment, přijel jeden osmimístný zázrak a dost. Docela jsme koukali, jak nás do toho chce taxikář, který přijel ještě s přítelkyní nebo dispečerkou nebo čert ví, kdo to vlastně byl, našlapat i s bagáží. A to jsme neměli šutry, ha ha. Místo očekávaného rozhazování rukou, krčení rameny a hledání viníků tenhle hoch prostě někam zavolal a zhruba po dvaceti minutách dorazil další taxík. Podotýkám, že nebyly žluté, ale firmu měly. Z toho druhého vozu vylezl chlapík, okoukl zkušeným zrakem situaci, načež z prvního auta vyhodil pár sedadel, nechal je před hotelem s dívčinou na stráži – ha, tak ono to tu není až tak dokonalé, našlapal tam většinu zavazadel, nástrojů, mě,  Alču a Dagyho. Zbytek nasedl do druhého taxíku, no a… jedem.

 

Tak ještě poslední pohled na Sleep Inn, pravda, náš odjezd nevzbudil větší rozruch, to třeba až příště, ještě naposledy projíždíme kolem známých míst, tak good bye M´boro, ještě před rokem touhle dobou jsme nevěděli, že existuješ, a teď to málem ořveme, a už vyjíždíme na osmiproudou dálnici směr Nashville Airport. V našem taxíku nešla klimatizace, takže šofér měl otevřená všechna okna, uvnitř bylo jakž takž, ale ten rámus… I přesto si chtěl řidič povídat. Jestli jsem to mohl v tom hukotu postřehnout, několikrát se omlouval za nefunkční klimo, aniž by tušil, že před návštěvou USA by se naše jízdy v klimatizovaných vozech daly spočítat na prstech. Jedné ruky. Byl jsem dokonce tak odvážný, že jsem mu vysvětlil, že naše lokomotivy doma taky s horkem občas bojují a klimatizaci typu „open window“ znám víc než dobře. Pak se nám hoch ještě svěřil, že taky koketuje s muzikou, popřáli jsme si navzájem hodně štěstí a bylo tu letiště. To nám ta cesta nějak utekla. No nic, polední slunko pralo o sto šest, takže rychle vytahat zavazadla, vozíky tu mají za poplatek, takže do „teplejch“ a honem do haly. No a bylo to.

  Přátelé, letiště v Nashvillu na mne udělalo ten nejlepší dojem. Bylo to takové uměřené, možná tím, že je to letiště pouze pro vnitrostátní lety. Hvězdy country music, které nás před pár dny vítaly, se teď s námi loučily a říkaly: přijďte zas. Bary, ve kterých opět zkouší muzikanti chytit štěstí za pačesy, přesně od do a další prosím! Objevili jsme krásný obchod s indiánskými suvenýry, ještěže už jsme byli takřka bez peněz. Na velkoplošných obrazovkách tady běží takřka nepřetržitě přenosy a záznamy z Grand Ole Opry, takže našinec si mohl přijít na své. Měli jsme cca tři hodiny času, tak jsme našli náš „gejt“ a na střídačku vyrazili po hale. Alča mi v legendárním obchodě s kávou Starbucks koupila velké kafe, něco k ní jsme měli s sebou, a tak jsem si dal poobědovou kávu bez oběda. Kvalita kávy byla výborná, ale s tím jsme se setkali v podstatě všude během našeho pobytu. Znalec nějak extra velký nejsem, ale když mi kafe chutná, tak je to v pořádku. A tak jsme se zhruba po hodině zase sešli v „naší“ čekárně. Čas jsme měli dobrý, tak jsme dali něco jako polední klid a pozorovali cvrkot. Ten byl neutuchající. Vnitrostátní letecká doprava je pro místní něco jako u nás vlak nebo autobus, a tak tu bylo možné spatřit všechny věkové i sociální skupiny. Mne osobně docela překvapilo, že tu třeba vojáci mají přednost při odbavení, a pak také to, že spousta konverzace, ať už prodavačů v obchodech nebo pomocného personálu probíhala ve španělštině. Jo, časy se mění…

 

No a co náš let? Už při cestě tam bylo sledování odletových tabulí naší velkou zábavou, a tak jsme co chvíli odbíhali kontrolovat, jestli třeba neodletíme s náskokem. A ouha. Místo odletu v 15.30 nebo tedy ve 3.30, abych byl přesný, jsme se měli vznést až ve čtvrt na šest. Sice jsme na téma zpoždění vtipkovali, ale nenapadlo nás, že to bude až takhle zlé. Ostatní cestující byli v pohodě, ale my jsme si spočítali, že v Miami máme na přestup v tuto chvíli pět minut, zavazadla nepočítaje. Navíc představa, že bychom zůstali trčet zrovna v Miami, nás příliš nenadchla. A protože jsme si ověřili, že přestup na letišti je trochu něco jiného než na hlavním nádraží v Olomouci, začaly se nám obličeje protahovat. A zde nastala velká chvíle Mika Probyna. Vstoupil do kontaktu s personálem na přepážce, mně to vypravovala Alča, protože se toho zúčastnila, a začal jim líčit naši situaci. Světoznámá skupina se vrací z turné, návazné spoje, doma tisíce nedočkavých fans, nástroje nedozírné ceny někde v podzemí, co s tím? Zřejmě do nich hučel docela dost, protože nám vyšli vstříc maximálně. Přebukovali nám letenky, takže místo do Miami jsme náhle byli na cestě do Chicaga a odtud do Londýna,kde bychom měli stihnout náš let do Prahy. Jen místo s British Airways poletíme z Chicaga s American Airlines. No, snad si teroristi zrovna vybírají náhradní volno. Prostě tady za tu komunikaci patří Mikovi velký dík, protože my bychom se asi nějak domluvili, ale ten cvrkot, ten tak jako Mike neznáme. Já bych mohl maximálně na nádraží. Ale zato maximálně. No, Mike ještě dojednal podrobnosti okolo zavazadel a předal nám nové letenky. Sice nebyly tak pěkně barevné, ale věřili jsme, že nás na ně pustí do letadel… Takže díky, Krokodýle Miku.

 

   Letěli jsme ze stejné stojánky, takže jsme se nemuseli nikam přesouvat a protože na naší lince zpoždění nebylo, dočkali jsme se i toho, že jsme byli vyzváni, respektive jsme si přečetli, že už to bude. Takže jsme se napasovali hned zkraje, nástroje, však víte, a vykročili do tunelu. Letadlo bylo opět takový větší autobus s jednou letuškou, která na sobě měla tolik make upu, že při chůzi musela přepadávat. Ale byla zřejmě kompetentní. Tím, že jsme letěli úplně jinam a na poslední chvíli, jsme dostali místa různě po letadle. Já jsem seděl například na úplně předním sedadle, takže jsem měl okýnko jen pro sebe, a navíc jsem viděl do letuščina kamrlíku. Teda, ne že by bylo o co stát, ale říkal jsem si, že kdyby se něco dělo, poznám to první. Takže oblíbený tělocvik před startem, pak motory na plný výkon, krajina venku ubíhá čím dál, tím rychleji a hup – už jsme ve vzduchu. Pilot ještě zakrouží nad Nashvillem, asi kvůli nám, takže koukáme, mrkáme, pak sklouzne po křídle, vyrovná a míří na sever. Dobrá, tak sbohem město hudby, to, že jsme tu byli a hráli, to už nám nikdo nevezme.

  Bylo poměrně jasno a navíc jsme letěli relativně nízko, a tak jsem si prohlížel Ameriku z výšky. Třeba dálniční křižovatky, to byl fakt nářez. Škoda jen, že tyhle lety nemají navigaci a člověk neví, kde právě je. Světácky jsem si řekl o džus, to je taky věc, teď, když jsem se trochu rozmluvil, byť blbě a jednosměrně, tak prcháme, a užíval si let. Pomalu se smrákalo, dole se objevovala první světla, na dálnici auto za autem, zachytil jsem i trať s nákladním vlakem a najednou začalo zastavěné plochy pod námi přibývat, zvuk motorů cca o oktávu klesl a pilot řekl něco v tom smyslu, jako že už tam budem. Z výšky vypadá Chicago docela legračně. Roztažené po veliké ploše a v centru se vypínají mrakodrapy. Jen jich je víc a jsou vyšší než v Tennessee. No, zakroužili jsme a najednou jsme byli v Illinois.

  Mezinárodní letiště O´Hare byl další zážitek. Protože jsme museli táhnout přes celou halu, tak jsme viděli všechno to hemžení. Takhle nějak to muselo vypadat v Babylonu těsně po zmatení jazyků. Jen jsem tak přemýšlel, kolikrát by se na celou plochu letiště vešla naše Litovel… Ale neztratili jsme se. Dorazili jsme ke vchodu pro náš let, kde už bylo docela dost lidí. Zavazadla si žila vlastním životem, znovu podávat, jako při přestupu v Miami jsme je nemuseli, a možná i proto mi to Chicago bylo sympatičtější. Nečekali jsme až tak dlouho a přišel povel k nástupu. No, sláva. Aniž bychom si toho všimli, začali jsme být docela slušně unavení, a protože naše poslední jídlo byla snídaně, těšili jsme se, čím nás aerolinky překvapí. Místa jsme neměli daleko od sebe a plánovali jsme, že se nějak sesedneme, abychom se v případě katastrofy mohli držet za ruce. Boeing otevřel tlamu a my jsme prošli. Zevnitř vypadají všechna velká letadla stejně. Překvapilo nás, že s námi cestoval i kojenec, speciálně ukotven, a byl po celou dobu letu převážně hodný. My jsme se nasáčkovali na místa, zjistili, jak jsme fakticky daleko od sebe, Alča to probrala se stevardem, jestli by nás pak mohl prohodit a už jsme čekali na start. Jednak už to bylo dlouhé a pak - teprve po startu byla šance na jídlo. No tak jo, motory hučí, sakra, chovejme se trochu slavnostně, opouštíme Ameriku, ještě pohled přes hlavy spolucestujících na rozsvícené Chi, pak motory zařvou a valíme do mraků. Takže teď už doopravdy, bylo to pěkné, rádi si to zopakujem asi kdykoliv, ale teď bychom prosili, pane pilot, střemhlav směr Evropa, Čechy a tak dále. Jednak tam na nás čekají naši blízcí, a pak už se taky chceme pochlubit, že.

 

   Poměrně brzy jsem zjistil, economy class je sice ekonomicky, ale nepohodlný až hrůza. Pár řad před námi začínala bussines class a než zatáhli závěsy, abychom nezáviděli, viděli jsme, jak si žije horních deset milionů, bráno celosvětově. I toho jídla jsme se dočkali, pokud mohu srovnávat, tak prefabrikované jídlo na britských palubách mi chutnalo o trochu víc, než to americké. Ale to zas bylo stokrát lepší, než ta syntetická hrůza v posledním senior centru v M´boro. Jen s alkoholem se zachází na amerických palubách opatrněji, ale to je problém celého národa. Zatímco v britském Jumbu jsme mohli popíjet celou cestu gratis, tady za to chtěli love. Nikdo zkrátka není dokonalý.

  Dojedli jsme, dopili a pomalu se v rámci možností ukládali ke spánku. Ještě zkontrolovat, kde jsou toalety a koho všechno budu muset překračovat, pak ještě zkontrolovat navigaci, ostatní programy nic moc, přitáhnout deku až k bradě, sakra, teď mi zas vylezly nohy, takže zaujmout polohu usni jak můžeš, a zatímco letadlo překonávalo poslední míle nad americkým kontinentem a řítilo se vstříc dalším časovým pásmům, my už jsme snili své evropské sny.

 

  Co ještě napsat o téhle noci. No, nebyla nic moc a asi se mi zdálo o volných rozsáhlých prostorech, kde se člověk může protáhnout a narovnat. Ale to už do kabiny pralo slunce, většina oken byla sice zatemněna, ale dle navigace už jsme se blížili k pobřeží Irska! Nazdar Evropo, máti naše! Ještě honem snídani, mezitím toho zeleného na mapě přibývalo a modrého ubývalo a čas, který nám zbýval do přistání, se taky pozoruhodně krátil. Bohatým se roznášelo víno, nám káva a už kroužíme, přátelé, už kroužíme, pod námi je Heathrow, Boeing razantně zpomaluje, doufám, že máme venku podvozek, škrt, ještě jednou a už pilot roluje a brzdí, seč mu síly stačí, a jsme tady. Nastává zmatek, protože všichni chtějí vystoupit naráz, naše těla jsou otupělá, organismus se snáží srovnat s časovým posunem a to je tahle severní varianta kratší, než spodem, potácíme se, jo, ještě nástroje a už nás tunel vyplivuje na anglické půdě. Sláva, budou nám fungovat telefony a tak. A navíc by to odtud šlo i vlakem.

 

Hrneme se k odbavení pro další let, abychom se mohli rozprchnout po letišti, ale ouha. Houstone, nebo spíš Londýne, máme problém. Počítač naše jména v seznamu cestujících nenašel, tudíž nás dál nepustí. Jak to, chtěli jsme vědět. Ale paní u odbavení byla nekompromisní a posílá nás do…aha, do kanceláře. A tak Mike znovu nasazuje výraz diplomata a kráčí v našem čele. Tady zůstat rozhodně nechceme, teď už jsme překročili pomyslný Rubikon a chceme domů. Do inkriminované kanceláře vstupujeme pro jistotu všichni, v jednotě je síla, vyjednávání necháváme na Mikovi a bude to tak lepší, protože kapelník už šátrá rukou k pasu, kde mívá za normálních okolností nůž, a to nevěstí nic dobrého. Úřednice za přepážkou kouká do počítače, na naše letenky a mezitím naslouchá Mikovu monologu, takže ještě jednou madam, světoznámá skupina, fanoušci, v Praze na letišti čekají zástupci médií, záleží jen na Vás, madam, v jakých barvách vykreslíme personál londýnského letiště a tak nějak, mezitím slečna telefonovala, surfovala, potila se, my taky, zkrátka, byla to moc pěkná atmosféra a výsledkem diplomatických tanečků bylo, že jsme dostali místa v letu do Prahy a dokonce s námi pošlou i ta naše zavazadla nedozírné ceny. A tak jsme obdrželi další náhradní letenky a utíkali se nechat prohmatat, aby si to airport ještě nerozmyslel.

 

Zastavili jsme se až u odletu do Prahy, na stejném místě, kde jsme dávali náš improvizovaný koncert před odletem do Ameriky. Nikdo nás tu nepoznal, koncert nebyl, protože jsme toho měli tak nějak plné zuby, bylo nějak kolem desáté místního času, zatímco v Americe se ledva rozednívalo a čemu má pak chudák tělo věřit, že. Našli jsme stánek, kde se nechalo platit Eurem, protože jinak chtít udat v Británii tuhle měnu, to je jako kdybyste tam hledali katolický svatostánek… No, ale našli jsme, koupili si nějaký ten sendvič, voda tam byla gratis, záchody evropského střihu, no, prostě nějak jsme tam těch cirka pět hodin přežili. Pak už jsme se chodili koukat co pět minut na odlety, a když se nad námi objevila jako cílová destinace Prague a bez zpoždění, kolektivně jsme zajásali. Naposledy jsme se natlačili k pásce a pronikli do letadla mezi prvními. Tady potěším nás chlapy, neboť na letušky z tohoto letu se dalo koukat téměř nepřetržitě. I toho jednoho chlapa jsme vydrželi.

Počasí nebylo nic moc a po startu jsme chytli i nějaké turbulence, takže kapelník byl spokojen, ale pak už jsme si s Jiříkem objednali pivo, a protože to byli Britové, tak bylo v ceně, a pak jsme se vyhoupli z mraků a pod námi byla česká kotlina… Ne, to by bylo moc pěkné, bylo to teprv Německo, ale kdyby to bylo za císaře Karla... Ale pozor, tohle už je opravdu Česko, no a to už je kousek, nějaká ta pánev a už jsou tu pražská předměstí. Tak znovu po křídle a po dvanácti dnech jsme se dotkli britským podvozkem rodné země. Byla to slavnostní chvilka, ale raději jsme popadli nástroje, prosmýkli se kolem krasavic, proběhli tunelem a – byli jsme doma…

Protože bylo pořád dost času, tak – hádejte co? Kapelník zavelel, kdo mohl, vybalil nástroj, takže na mne zbyla nějaká ta rytmika, a dali jsme naše poslední, byť silně improvizované vystoupení. Hrálo se nám, myslím, velice pěkně, jako bychom ze sebe chtěli dostat ten smutek z odjezdu, a soudě podle počtu lidí, kteří se zastavili, a podle ohlasu se nám to i docela dařilo. Muzikanti hrající po barech měli asi chvíli propad v návštěvnosti a ani o hvězdy z Grand Ole Opry nebyl chvíli takový zájem, zato u nás cvakaly fotoaparáty, rozdávali jsme kontakty, a dokonce jsme i nějaké drobné dostali. Nebylo to nic, z čeho by berňák musel šílet, ale na kousek pizzy a další kafe to dalo. Prostě, opravdu jsme si tyhle poslední chvíle na území státu Tennessee neplánovaně, ale o to silněji užívali.