Part 13

No a máme to pomalu za sebou, že? I když to není tak úplně pravda, festival sice skončil, ale nás čeká přesun zpět do hotelu Sleep Inn, večerní jam ve Station Inn a teprve zítra odlet opět přes Miami a Londýn domů. Nicméně, je potřeba se sbalit a vyklidit kolej Monohan, takže poslední, tentokrát sušenková snídaně, kafe a proboha, jak tohle máme narvat do jednoho kufru, kdo nám sem přidal svoje věci, no je to možný tohleto…? No, možný to je, víte co, půjdeme se rozloučit napřed s Pražáky, už taky odjíždějí. Loučili jsme se spíše s muzikanty, se kterými jsme si docela sedli, ale pak jsme se zpátky vrátili k našemu břemenu. Ostatní už byli víceméně sbaleni, a tak je Melissa vyvezla do města, my jsme se tam hodlali vydat až po dobalení pěšky, z čehož měla Melissa docela šok. Pěšky, až na náměstí? To nemůžete přežít. Bylo to cca jeden a půl kilometru, většinou po hlavní třídě… Ukecali jsme ji a vydali se pokračovat v balení.

Hlavní problém nespočíval ani tak v kufru,i když ten se taky zmenšil a věci nám nějak nabyly (přibyly gifts – dárky), ale v base. Tu bylo třeba ustrojit na cestu, a tak jsem se smířil s tím, že večer budu muset doufat v dobré srdce některého z přítomných basistů. Zabalit basu bylo o něco jednodušší než před odletem do Ameriky především proto, že jsem si molitanové vycpávky po vybalení popsal (a to mě napadlo úplně samotného), ale také proto, že přibylo materiálu na vycpání hluchých míst, tedy, ehm, abych byl konkrétní, na prezidentském banketu bych to asi nezmínil, ale bylo to naše prádlo, které již mělo za sebou jeden oběh a posloužilo jako výborný tlumící materiál (a vy hajzlové celnický, ten smrad máte za ten přeštípnutý zámek). No, popasovali jsme se s tím moc pěkně. Ještě přestavit pokoj do původní pozice, stáhnout klimatizaci zpět na 15 stupňů – byl to jen týden, a přijde nám to, jako bychom tady strávili půl roku – a ruku v ruce vyrazit vlastně na naše první „romantickou procházku“ po M´boro.

 

Bylo krátce před polednem, oblačno, teplota okolo třiceti stupňů, ale protože hlavní třída je lemována spoustou vzrostlých stromů, šlo se pěkně. Opět jsme si tedy prohlíželi výstavné jižanské domy a objevovali další zvláštnosti téhle části světa. Fascinovalo nás to, že jsme nepotkali téměř živáčka, ale těch pár lidí, se kterými jsme se viděli, nás vždy pozdravilo jako první – a to si nedělám iluze, že by naše ksichty byly profláknuté z festivalu. Viděli jsme cedule upozorňující případné nežádoucí návštěvníky, že domy jsou v péči tzv. sousedských hlídek, což si na většině míst u nás už vůbec nedovedu představit, a zcela mě dostal systém rozvozu denního tisku. Možná to znáte z filmů - kamelot (většinou budoucí milionář na brigádě) projíždí na kole ulicí a z brašny rozhazuje jednotlivé výtisky ke vchodům. Toho kamelota jsme neviděli, výtisky zatavené v plastu ano. A ležely většinou tam, kam dopadly. Možná kdyby mi to někdo vyprávěl, budu ho podezřívat, že těm bývalým imperialistům nadržuje, ale tohle jsem viděl na vlastní oči. Taky jsme šli kolem jednoho kostela, kde právě končila mše, jíž se zúčastnili v drtivé většině Afroameričané. Rodiny vycházely z kostela svátečně vystrojené a byl to poměrně zajímavý pohled. Jinak na té hlavní třídě je různých kostelů hned několik a každý má před vchodem poutač, který upozorňuje na časy bohoslužeb, biblických čtení a dalších aktivit té které kongregace. Pomalu jsme došli na náměstí a můžu Vám říct, že tahle zhruba půlhodinka patří k mým největším zážitkům z celého putování. Nakoukli jsme na některé domy i zezadu, jestli třeba neuvidíme odvrácenou tvář té pohody, ale nic. Dobrá tedy. Budeme věřit, že prostě v M´boro na hlavní třídě se zaťatými zuby předstírají obyvatelé 24 hodin denně svůj blahobyt.

Z restaurace vedly naše kroky jízdmo do našeho oblíbeného hotelu, kde si na nás nicméně nikdo nevzpomínal. Ale vše bylo zařízené předem, a tak jsme již jako zkušení cestovatelé použili karty na vstup do pokoje a vyvalili se na postele. Měli jsme cca tři hodinky času, ale nikam se nám nechtělo. Byl to trochu nezvyk, po tom hektickém týdnu, že už jsme zase víceméně pány svého času a pomalu nám docházelo, že se zas budeme vracet do normálních kolejí, normálních časových pásem a že lidem okolo budem rozumět každé slovo, a to i na Hané… Ale teď je tu ještě neděle a my jsme chtěli po krátkém okamžiku vychutnat každou možnou zbývající vteřinu. Ještě předtím jsme pootevřeli zavazadla a vyndali nejnutnější věci na večer a ráno. No, zdali to na nás všechno nevyskočilo a nemělo snahu vyhřeznout ven. S mnohým klením jsme si navzájem posedali po kufrech a zamezili nepoddajným kusům oděvů a suvenýrům vstup do hotelového pokoje, a pak už jsme většinou zvadli. Jen mě se nějak nechtělo. A tak jsem vzal ovladač od televize, a pak jsem jen s vytřeštěnýma očima sledoval nabídku. Bylo tam ode všeho (téměř). Nakonec jsem skončil u Transformers, což se mnou myslím jedním okem sledoval i Jiřík. Vzhledem k tomu, že děj je poněkud předvídatelný, stačily mi i mé jazykové  znalosti, navíc jsem se velmi dobře naučil vyslovovat např. Jú ár sťjúpid, ritrn tu hel a podobně. Jistě se mi to bude hodit v praktickém životě.

 

 

Před radnicí na lavičkách už se vyvalovala zbylá část našeho souboru. Rovněž oni absolvovali procházku po rozličných zákoutích, a tak jsme si chvilku vyměňovali zkušenosti, zážitky, ale většinu času, kdy jsme čekali na Melissu, jsme jen tak seděli a mysleli na to, že za chvíli jedeme domů. Po Melisině příjezdu jsme se vrátili na kolej a naložili zavazadla a nástroje. Ještě poslední pohled na chodbu, která nám byla týden domovem, naposledy jsme se svezli výtahem, zamávali recepci, ze které tentokrát nezněla Vltava, a vyjeli směrem k obědu. Od pořadatelů jsme měli zajištěno ještě jedno jídlo v místní restauraci, kam jsme se záhy přesunuli, a dokonce jsme si mohli tentokrát i sami vybrat. Samozřejmě jsme byli omezeni cenovým stropem, ale i tak jsme si mezi nabídkou hamburgerů a salátů vybrali každý to svoje. Nevím, jestli jsem se o tom už zmiňoval, ale ve většině restaurací a barů, které jsme navštívili, se po stěnách nacházejí velkoplošné obrazovky, na kterých běží několik sportovních kanálů. A je jedno, jestli se jedná o baseball, golf, basket nebo cokoliv jiného. Většinou na každé obrazovce běží jeden druh sportu a hosté si tak sedají podle toho, co je zrovna zajímá. V restauraci, kde jsme seděli my, probíhal právě na jednom kanále čtvrtfinálový zápas Mistrovství Severní a Střední Ameriky v kopané, neboli socceru, mezi USA a Jamajkou. Zatímco u nás by taková událost znamenala podnik narvaný až po strop, tady byla normální nedělní frekvence a většina lidí sledovala na úplně jiné obrazovce, jak místní hvězdy mlátí pálkou do míčku. A situace se nezměnila ani poté, co domácí zvítězili 2:0, takže tuto skutečnost jsme okomentovali pouze my, znalci.

Čas běžel nějak pomaleji, ale i tak byl za chvilku čas k odjezdu. Naším korábem pro nás přijel Michael Graves, protože Melissa, jak už bylo řečeno, nejezdila do Nashvillu ráda. Auto měli pořadatelé k dispozici do půlnoci, ale protože se jednalo o akci zcela v naší režii, o náklady jsme se dělili my. Nastrkali jsme dovnitř nástroje a vyjeli vstříc našemu asi poslednímu dobrodružství. Vzhledem k tomu, že to byla naše předposlední cesta do Nashvillu, snažil jsem se zapamatovat si co nejvíce podrobností. Ale pohříchu si teď zpětně vybavuji jednu půjčovnu stavebních strojů, jeden hampejz a jeden bilboard, který informoval okolí, že naše hamburgery (míněno samozřejmě inzerující firmu), jsou zdravější, než jejich.

 

Došli jsme, teď už v kolektivu ke vchodu do klubu, který mezitím otevřel. A tak jsme  se i s nástroji nahrnuli dovnitř. Za krkem jsme měli neodbytnou myšlenku, a sice, jak nás místní přijmou? Jediný kapelník se zdál být v relativním klidu. Určitě měl dobrý pocit z toho, že naše mise se vydařila a už chybí jen ta obligátní třešnička na dortu… Muzikanti se pomalu scházeli a mně se trochu sevřelo srdíčko, když jsem viděl, že dnes chybí naše známá basistka z farmy Jordanových. Na scéně byla zatím jedna basa, no, však uvidíme, jestli se místní basista bude chtít rozdělit. Lidí bylo zpočátku o trochu méně, taky se neslavily žádné narozeniny, ale postupem času se klub zaplňoval a atmosféra se zlepšovala. Měli jsme trému jako před prvním vystoupením, navíc jsme věděli, že jsme omezeni časem, protože jsme se museli vrátit tak, aby Michael s Melissou mohli vrátit v pořádku auto. Daggy už se přidal k jamujícím, když si po chvilce vzal slovo Michael, který nás moc hezky představil a uvedl a pak už to bylo na nás. No, na nás. Když jsem prostřednictvím Alči požádal o půjčení basy, místní hráč se zatvářil sveřepě a odmítl - přece nepůjčí svůj krásný nástroj (odrbaná překližka to byla) nějakému křovákovi z Evropy - a mé kolegy doprovodil sám. A blbě. Neuměl ani Shady Grove, o Highland Paddy ani nemluvím. Bylo mi to líto, protože jsem návštěvu Station Inn vlastně prapůvodně vymyslel a teď, když jsem si mohl vybrat odměnu, tak mi sklaplo. To jsou paradoxy, že? Jinak se lidem naše minivystoupení docela líbilo a Janča byla samozřejmě s niněrou za hvězdu. Dostali jsme plakát klubu a zodpovědné osoby mluvili (údajně) o tom, že by si tu dovedli představit náš koncert. No vida, na začátku týdne jsme byli v Americe jako chudí příbuzní a za těch pár dnů se z nás staly pomalu regionální hvězdy. A až přijedem do Nashvillu příště…radši na to nechci myslet...

 

A tak se vracíme z Nashvillu do Murfreesboro, někteří s pocitem hořkosti (kdyby ti chtěly všechny struny naráz popraskat, šmejde) a před vchodem do hotelu přichází velké loučení s Melissou. Zítra už bude všechno v naší režii. Takže Melisso, byla jsi fantastická a díky Tobě byl náš pobyt úžasný a nezapomenutelný. Děkujeme Ti za všechno, co jsi pro nás udělala, a věříme, že jsme Ti nebyli příliš na obtíž. Ať se Ti daří ve všem, na co sáhneš, a někdy si třeba vzpomeň…

  My jdeme spát, děti, a zítra odlet. Dobrou.

A jsme tady. Je nádherný letní podvečer, máme ještě čas, než otevřou klub a tak se jdeme s Alčou projít. Couráme po opuštěném nádraží, pak se přesuneme mezi obytné bloky a pomalu obcházíme domy. Začínáme si rovnat dojmy, ani nemusíme moc mluvit, oba už víme, že i když se moc těšíme domů a na naši princeznu, už teď se nám začíná stýskat. Byla to moc pěkná procházka – znáte to určitě taky, nedělní večer, vzduch se pomalu začíná trošku ochlazovat, čas se skoro zastavil, a na pondělí ještě není potřeba myslet. A je úplně jedno, jestli je to v Tennessee nebo na Hané.