Part 11

Nějak se nám to krátí, přátelé. Vstáváme do pátku a před námi už jen pár posledních dní. Ale zdaleka ještě není konec, ještě spousta zážitků je před námi, místa, která jsme ještě nenavštívili, no minimálně dnešní snídaně, že. Copak nás asi čeká za překvapení? Tedy vstáváme v „křesťanský“ čas a než ze sebe uděláme lidi v umývárně, můžu Vám za nás s Alčou prozradit, že přes všechny zážitky se nám začíná stýskat po Verunce. Ještěže nemůže mluvit do telefonu, to by bylo hodně náročné. No, tluče se to v nás, a pomáhá nám, že jsme v dobré partě a pořád se něco děje…

Takže zpět k té snídani. Čekají nás v First United Methodist Church a opět naše vnímání dostává pořádně zabrat. Kostel je veliký, asi největší, který jsme za celou dobu našeho pobytu navštívili, a patří k němu i rozsáhlé zázemí knihovnou počínaje a sportovní halou a koncertním sálem v jednom konče. No a samozřejmě kuchyň a jídelna, že. Tady už na nás čekají bílé ubrusy, snídáme překvapivě opět v nerezu a další překvapení – přichází kněz a řekněme „vedoucí“ celé kongregace a začínáme ranní modlitbou. Tedy ti, co to umí. My celou dobu koukáme na přichystané dobroty a čekáme, až pastor (mimochodem velmi mladý) dokončí pobožnost a vypustí naše chuťové buňky. Snídaně byla výborná a ještě zbyl čas na prohlídku kostela. A ta stála za to. Možná se Vám zdá, že jsem z něčeho překvapený pomalu v každém druhém odstavci, ale ono to tak skutečně bylo. Na každém kroku jsme zjišťovali, jak je tahle země jiná, přestože to tak na první pohled nevypadalo. Tady bloudíme rozsáhlými prostory chrámovou lodí i již avizovaným příslušenstvím a marně přemýšlíme, který z našich svatostánků by se vybavením a zázemím pro náboženskou obec mohl tomuhle přiblížit. Jak praví klasik a věřící prominou, zřejmě dobrej oddíl.

Tolik ke snídani. Míříme do našeho dalšího domova důchodců, ovšem tentokrát s malou odbočkou. Asi už je na nás znát, že nám chybí podrobnější informace z domova, a tak se náhle ocitáme na parkovišti před místní lidovou knihovnou. Říkám rovnou, že jsme opět překvapeni, neboť knihovna je krásná a veliká, bez problémů nás zaregistrovali, takže příště si můžu jít půjčit Vinnetoua do knihovny v M´boro. Schody bereme po dvou a již stojíme před řadou počítačů s připojením k internetu. Jako poutník, jenž po dlouhém putování pouští spatří oázu, vrháme se ke klávesnicím, naštěstí je devět hodin ráno a knihovna je více méně prázdná, takže sjíždíme informace z domova – normálně fakt jsme se dostali na Seznam, hltáme maily a na kapelním Facebooku si s překvapením čteme pochvalné reakce na naše zdejší putování. Pro nás komunikačně méně zdatné trošku schizofrenní číst si v americké knihovně na českém serveru, jak nám to hraje v Americe. Takže honem napsat pár mailů – máme na to půlhodinu – my, co máme širší rodinu, jsme v nevýhodě, neboť je potřeba podělit všechny, ale ještě stihneme pár společenských drbů, abychom byli v obraze, kdo s kým, a zdali ještě nebyla nastolena monarchie (nebo anarchie?).

Bylo to velmi příjemné a jsme velmi vděční Melisse, že nám tupetu síťovou infuzi dopřála. Hned se cítíme líp, když víme, že na nás doma myslí a že se o nás ví. Tak, děti, do fordu a jedem. A samozřejmě zase předměstí, dohadujeme se, jestli jsme tady už jeli nebo ne, je to cca 50 na 50, ale do cíle jsme se dostali a již jako naprostí profesionálové s pohyby zvládnutými několikadenním nácvikem vystupujeme z přibližovadla na parkoviště centra, jež se honosí hrdým názvem Sunnington Assisted Living. Když sám sebe vidím, kterak kráčím v jedné ruce pouzdro s kontrabasem a v druhé kombo, připadám si jako těžký borec. Tak.

Tento pocit trvá až do chvíle, než zjistíme, že v tomto podniku hrajeme v podstatě na chodbě. Nacpali nás do výklenku, kde jsou vyvěšeny informace pro klienty, naopak zázemí máme v úžasné místnosti s hlubokými pohovkami a krbem. Takže připravit, dojít si na záchod (Happy Birthday) no a na plac. Publikum jako vždy velmi vstřícné, opět se našlo pár lidí, kteří nám poděkovali, že jsme jim připomněli jejich kořeny. Protože během hraní se přiblížila doba oběda, absolvovali jsme další hamburgerovou smršť, přičemž jsem sám pro sebe konstatoval, že se zlepšujeme a dokážeme si vychutnat nejrůznější přísady, které nám jsou nabízeny.

Po obědě pak naše kroky, respektive kola míří k památníku Stones River National Battlefield – tedy památník bitvy na Stones River, která se odehrála na přelomu let 1862-3 za občanské války Severu proti Jihu. No pro mě veliký zážitek. Coby historik amatér jsem se zcela pohroužil do exponátů a tentokrát mi ani tak nevadila jazyková bariéra. Společně jsme zhlédli velmi pěkně udělaný film o bitvě, prohlédli si celou vnitřní expozici a potom venku upadli do tenat místního průvodce. A to jsme si dali. Pán velice ochotný, nicméně jeho přízvuk činil z výkladu změť naprosto nepochopitelných zvuků, kterým rozuměl pouze Mike Probyn (ten nám během prohlídky jen tak mimochodem sdělil, že coby australský mladík jen o vlásek uniknul nasazení ve Vietnamu). S průvodcem si pěkně notoval, holky s Jiříkem nám sem tam něco přeložili, ale nakonec jsme se všichni dohodli. Podrobnosti o bitvě tady vykládat nebudu, myslím, že pokud to někoho zajímá, může si ty informace dohledat, jen řeknu, že to byla bitva poměrně významná, neboť to bylo jedno z prvních střetnutí, ve kterém výrazně zvítězila armáda Unie. Památník jako takový je velmi rozlehlý, neboť zabírá plochu v podstatě celého bitevního pole. Takže samozřejmě pro výpravu českých muzikantů nemožné stihnout. Prošli jsme jenom část, zašli jsme se podívat i na přilehlý vojenský hřbitov, kde při pohledu na dlouhé řady prostých pomníčků dochází humor. Odjížděli jsme, jak to na takových místech bývá, s trochu smíšenými pocity.

Stále zbývalo dost času, a tak nás Melissa vzala na nákupní výlet do Wallmartu. To je takové místní Tesco. No, říkali jsme si obchoďák jako obchoďák a – jestli čekáte, že napíšu, že jsme zase koukali, tak máte pravdu. Bylo to celé takové veliké a šílené. Lidí jako psů, sortiment, to byl další nářez, protože třeba oddělení střelných zbraní, to byla pro nás silná káva. Holt v tomto případě opravdu jiný kraj, jiný mrav. Taky nás zaujal třeba velký plakát a hláškami o Chucku Norissovi – a to jsem si myslel, že je to česká specialita, a vrchol šílenství se dostavil v oddělení hudebních nosičů. Tady jsme strávili s Alenkou asi nejvíc času a přišli o nejvíc peněz. A to jsme se následně dozvěděli, že kapelník tohle oddělení vyluxoval před námi, a protože se oprávněně bál, že mu některá cédéčka vyfoukneme, strategicky si je ukryl, aby se pro ně posléze vrátil. Ale i tak bylo dost pro všechny. Bylo tu od blugrassu přes klasickou country až po můj oblíbený big beat, včetně idolů, které jsem si nahrával v dobách reálného socialismu z pořadů Větrník a Rytmus na stanici Vltava. No, vrátil jsem se v čase a byla to jízda velmi sentimentální… Závěrečný šok pak pro nás přišel u pokladen. Měli jsme trošku problém s kartou, chtěli po nás podpis, a než jsme to pochopili, pokladní raději vstala, oběhla kasu a ukázala nám vše názorně. A opět - vše s úsměvem, bez nadávání, a to včetně fronty za námi. Janča má hluboký zážitek, neboť v těchto hypersuper marketech (a tedy nejen v nich) mají službu, která Vám u kasy bere zboží a rovná je do tašky. Na to my nejsme zvyklí a chvilku trvalo, než Janča pochopila, že ten dotyčný ji nepřišel okrást :-). 

 

A zpět do auta. Odpoledne značně pokročilo a nás čeká koncert v Patterson Park Community Center. Je to středisko, které se věnuje především práci s narušenou mládeží, alespoň tak jsme to pochopili při pohledu na všechny ty motivační plakáty, které zdobí stěny centra. Ve velké jídelně, kde jsme měli večeři, byl velký obraz přes celou stěnu znázorňující přátelství mezi lidmi všech ras. Úmysl autorů byl asi šlechetný, ovšem my, Evropané, navíc s monumentálními obrazy šťastné komunistické budoucnosti v zádech, jsme na to hleděli s lehkým cynismem. Uznávám, že to není zrovna fér, ale máme prostě s propagandou svoje vlastní zkušenosti. Sál, kde všechny festivalové soubory vystupovaly, byl asi nejhezčí za celou dobu našeho účinkování v Americe. My jsme byli opět trochu handicapovaní nepřítomností tanečníků, neboť právě jim bylo vyhrazeno jeviště, zatímco doprovodné kapely, tudíž i my, se tísnily na forbíně, kde už pro ně byla připravená aparatura. Takže to bylo trošku zvláštní, když v našem případě zelo jeviště prázdnotou a reflektory svítily do rohu, kde se vlnila naše šestice. Tentokrát už si holky daly pozor, aby nenabídly ze svých postav více, než dovolují slušné mravy, a tak diváci nemravové, které přilákala naše pověst z Manchesteru, ostrouhali. Asi největší úspěch sklidil portorikánský soubor, jehož protagonisté se stihli několikrát převléknout, ale hlavně prodat svůj karibský temperament. Koncert dozníval, stejně jako včera, ještě ve foyer, kde jsme si opět vystřihli improvizovaný jam především s muzikanty od Cloggers. Odcházeli jsme s pocitem, že se to povedlo, a přemýšleli, co s načatým večerem, neboť noc byla ještě mladá. 

A tady opět zasáhl osud v podobě Melissy a Michaela Gravese (tanečníka z Cloggers). Rezervovali nám totiž místa v hospodě U Tří bratrů (Three Brothers), abychom mohli posedět a ochutnat trochu nočního života v Tennessee. Tady musím říct, že s námi to měla Melissa celkem jednoduché, daleko více si užila Helen s taneční školou Betty z Prahy. Taneční mládež se totiž dožadovala rovněž nočního povyražení, a tak je jeden večer vzala Helen na místní diskotéku. No, zážitky z toho měla neskutečné a myslím si, že trochu záviděla Melisse, že má na starosti již emociálně (téměř) vybouřený soubor. Navíc nás bylo šest a jich skoro třicet. A k tomu ještě hlídat hormony - celkem s pobavením jsme sledovali, kterak vedoucí jak od Betty, tak z Portorika hlídají, aby mezi členy jednotlivých souborů nedocházelo k větší družbě, než by bylo záhodno. Nakolik byli úspěšní, nemůžeme posoudit.

Ale zpět ke Keltům v Tennessee. Hospoda velmi útulná, stůl pro nás byl připraven a já jsem konečně ochutnal točeného Guinesse. No, chutnal – za ty prachy musel. Daggyho Alenka si objednala Plzeň a nestačila se divit, když jí přinesli žlutou vodu bez pěny. Že prý Američani pěnu nechtějí… Mezitím náš zrak padl na miniaturní pódium, které bylo doslova zavaleno hudebními nástroji. Vepředu pak trůnila loutka Leprikona téměř v životní velikosti. Začínali jsme tušit, že se bude něco dít. Během pár minut nastoupili čtyři muzikanti, z nichž každý ovládal dva až tři nástroje, a spustili našim uším velmi libě znějící nářez. Zejména hudebník s jednoznačně asijskými rysy, válející keltskou muziku, byl pro nás velkým překvapením. Samozřejmě jsme si to všechno užívali, a když nám zahráli Wild Rover, byli jsme na vrcholu blaha.  Načež muzikantům někdo prozradil, co jsme zač, a tudíž jsme byli vyzváni členy souboru se zajímavým názvem The Secret Commonwealth, abychom se předvedli. Kapelník nelenil, vyhnal nás pro nástroje, nacpali jsme se na pódium i vedle něho, rychle se nazvučili a – NEZKLAMALI JSME! Byl to velmi vydařený minikoncert, některé věci zpívali naši hostitelé s námi, no prostě krása nesmírná. Vůbec se nám tam odtud nechtělo, ale jednak si Melissa významně klepala na hodinky a potom také jsme začínali mít čím dál hlouběji do kapsy. S těžkým srdcem jsme se tedy zvedli a po pravidelném brífinku, kde jsme dnešek zhodnotili jednoznačně kladně, jsme se vydali vstříc snům podmalovávaným hučením klimatizace.