Part 12

A je tu sobota. Řekněme otevřeně, že se nám vstávalo poněkud pomaleji. To bylo tak.

My jsme se vydali sice včera večer vstříc těm snům, jak jsem psal, jenže při příchodu na patro jsme jasně slyšeli, že zvuk klimatizace je přehlušen – no, prostě řevem. Na kolejích byl mejdan, a to tak, že v plném proudu. Teklo tu proudem mexické pivo i Jackova whiskey, tanečníci z Prahy i z Portorika seděli různě po zemi a mírně promíseni, kolem se motal už silně ovíněný americký kytarista, který ten den slavil šestnácté narozeniny, a o takovéhle birthday party se mu asi nesnilo, vedoucí souborů kontrolovaly družbu a do toho hrála kapela největší hity české lidovky – tedy na české i moravské svatbě XXV. No zdali jsme se nepřipojili, že. Plni zážitků od Tří bratrů jsme přijali nápoje a přidali se ke zpěvu. Nicméně většina souboru byla unavena, a tak jsme záhy drželi s Alčou prapor Keltů sami. A říkám opět – ještěže jsme neměli kytaru. Alenka si vyzkoušela pětistrunnou violu, jež se zove kvinton, a jsou to v podstatě takové violohousle. No, docela jsme si ten večer užili, a to i poté, co náčelnice portorického souboru naprosto nekompromisně zavelela, děcka se zvedly a bez řečí odešly spát. Jo jo, klasik má pravdu, že kázeň je to hlavní. My jsme ještě chvilku poseděli, a pak se konečně vydali vstříc těm snům.

 

 

                         No, nakonec jsme se posbírali a při pohledu na kytaristu od Cloggers zkonstatovali, že jsme ještě dopadli dobře. Hoch byl nějak bledý, ale šel po svých. Úklidová komanda obou tanečních souborů zatím likvidovala škody, neboť, jak to říct, no prostě ne každému se v noci dařilo. Mluvit v takovéto atmosféře o snídani je jistě odvážné, nicméně jsme na ni vyrazili. Cumberland Presbyterian Church, opět jídelna v suterénu a nesrovnatelně skromnější nabídka, nežli ve dnech minulých, tedy hlavně co se šířky sortimentu týče, vlastně tu bylo jenom od sladkého. Tak jsme na sebe s kapelníkem jen tak koukli a dali si aspoň tradičně výborné kafe. Ještě jsem do sebe zapravil nějaký koláček, ale zas – bylo to tak sladké, že by to mohlo fungovat jako letiště pro včely…No, však to oběd napraví, těšili jsme se, aniž bychom jen tušili, jak se mýlíme. Takže jsme se alespoň patřičně zavodnili, neboť nabídka nápojů byla standardně na vysoké úrovni – fakt by mne zajímalo, jak a z čeho v téhle zemi připravují kafe, protože na tom jsem se za těch pár dní stal fakt závislým, a již jsme valili do centra M´boro. Tady, pod průčelím radnice se mělo konat poslední oficiální veřejné vystoupení festivalových souborů. A protože se tu zároveň konal pravidelný trh, bylo tu lidí skoro jak na Václaváku. No, těšili jsme se, jak zahrajem pro davy, a šli se zatím porozhlédnout po stáncích. A – správně tušíte, zase jsme čubrněli, on totiž ten trh vypadal úplně stejně jako u nás. Víceméně stejný sortiment a vlastně i stejně vypadající lidé, kteří spojili svůj život s půdou. Jen ty dopravní prostředky se lišily. Tak jsme chodili, koukali, někde i ochutnali, řeknu Vám, že třeba pepřová marmeláda má něco do sebe a moc se nám to líbilo. Coby masožravce nás fascinoval třeba stánek s čerstvým masem, ráno poraženým, jehož vůně přiváděla kolemjdoucí psy k šílenství.

  No, obešli jsme radnici, prohlédli si památník padlým vojákům Konfederace z bitvy na Stone River (Tennessee se jako stát přihlásilo k jižním státům) a vrátili se k radničnímu průčelí, kde už se o náladu starali muzikanti z Cloggers (včetně kytaristy). U těhle muzikantů bych se rád na chvíli zastavil. Poprvé jsme je viděli v pondělí v Centennial Parku v Nashvillu a tam nám přišlo, že je to kapela taková syrová a že se tak nějak teprve sehrávali. Ale postupem času jsme se sbližovali, oni se buďto lepšili, nebo my jsme si zvykli, a nakonec jsme se docela skamarádili, i proto, že hoši s překvapením zjistili, že bluegrassový repertoár máme v podstatě v malíčku. Duší kapely byl bezesporu houslista, hoch tak kolem třicítky s modrými houslemi, který i zpíval, a naprosto nás odrovnal sdělením, že hraje od nějakých sedmi let. Táta hrál bluegrass, dědek hrál, strýc taky hraje, takže volba byla jasná… O kytaristovi už řeč byla, banjista ten nás vytáčel už tím, že mu bylo nějakých třináct a Foggy Mountains Breakdown smažil takovým způsobem… Basista byl pohodář plus mínus v mém věku s krásně měkkým dohmatem na base. Když jsme ty jejich story poslouchali, říkali jsme si, to se jim to hraje, když to zní všude okolo…

 

  Kluci to pěkně rozjížděli, lidé se zastavovali a někteří se zajímali, kdyže nastoupíme my. My jsme měli být coby finálovka na závěr. Už jsme stihli promluvit i se zvukařem, který měl svůj stánek v kamionu přes ulici a který nám potvrdil, že s elektrickým kontrabasem nemá problém. Jupííí. Pomalu se chystali Pražáci, jejich violistovi evidentně nedělalo po včerejšku denní světlo dobře, ale horší bylo, že nahoře se začaly sbírat mraky. I místní si toho všimli a každou chvíli si někdo ukazoval směrem vzhůru. No, snad to vydrží… Betty se předvedla v nejlepším světle, bylo to pěkné slyšet české lidovky na rynku kdesi v Tennessee.

My jsme se s Alenkou šli projít, protože nám najednou vybyl freetime. Vzali jsme to po hlavní ulici, abychom si konečně zblízka prohlédli výstavné domy. Měli jsme na to cca hodinu, a tak jsme si to užili. Jen tak jsme courali pod zamračenou oblohou, příjemně se ochladilo a nebezpečí tornáda nás nějak nebralo. Inu, Evropani. Ale ono bylo opravdu na co koukat. Hlavní třída – East Main Street se táhne od náměstí rovně směrem k univerzitě tak v délce zhruba dvou kilometrů. Po obou stranách stojí opravdu ukázkové domy v koloniálním jižanském stylu, tak druhá polovina devatenáctého století. U těch opravdu významných informační tabule. Spousta zeleně, stromy, keře, v drtivé většině upravené, no, moc pěkné to bylo. Fotili jsme o sto šest, ale bohužel tu atmosféru, tu jsme si mohli uchovat jen v našich myslích. Tu prostě obrázky nepoberou. Koukali jsme po výlohách, před místní bankou nás dostala dvojice, která tlakovou vodou čistila chodník před institucí, a opravdu špinavá místa drhnul jeden z nich kartáčem. Fakt, nekecám.

Nastoupilo Portoriko, my jsme se šli na radnici pomalu převléknout, když se setmělo. Pršet ještě nepršelo, ale černá hradba tu byla. Taky vítr se zvedal, i když nebyl nijak tragický. Slyšeli jsme, jak se ozvaly karibské rytmy, ale taky to, že stejně rychle skončily. To už přišla Melissa, aby nám oznámila, že z bezpečnostních důvodů se produkce ruší. Sakra. Mohli jsme to rozbalit a místo toho, abychom balili. No, ale co s tím naděláme. I trhovci už to balili, no byli místní, tak asi věděli svoje. Kapelník se začal těšit, že třeba aspoň malinkaté tornádečko… Náměstí už bylo skoro prázdné. Ještě pár fotek s portorickými tanečnicemi, podpisy na trička, a protože nám pořád zbývalo dost času do naší poslední sólové produkce, dohodli jsme se, že ještě jednou navštívíme Wallmart. Kromě jiného kvůli nákupu určité železné zásoby na cestu domů. Opravdu je to už takhle blízko?

 

Teď už jsme do obchoďáku vstoupili jako těžcí borci, kteří vědí. Nakoupili jsme něco trvanlivých potravin, no, moc ne, protože naše konta po deseti dnech v zemi zaslíbené byla, respektive nebyla tučná. No ale pár drobných se našlo vždycky. Čas, který nám zbýval do srazu, jsme pak s Jančou a s Jiříkem strávili především v oddělení hraček, dosyta se vyblbli a krutě záviděli americkým dětem. Bylo tady opravdu všechno. Já jsem pak lehce bledl v oddělení počítačových her, konkrétně kytarových simulátorů – Guitar Hero a tak. Když si vzpomenu, jak jsem se kdysi (nebo ještě teď?) nakrucoval před zrcadlem při pařbě na imaginární kytaru a tady to mají v krabičce…

 

Byl čas přesunout se do našeho posledního seniorského centra, kde mělo proběhnout poslední oficiální hraní za naši kapelu. Když jsme dojížděli na parkoviště, kde jinde než na předměstí, už drobně, ale vytrvale pršelo. Doběhli jsme pod střechu a čekali, až pro nás někdo přijde. No a zatím nikdo nešel. Přes parkoviště, tak dvě stě metrů od centra vedla trať, tak jsem si říkal, že třeba něco pojede, než si nás někdo všimne. Nakonec nás dovnitř pustila nějaká zřízenkyně, která vůbec nechápala, co tam chceme, možná proto, že jejím hlavním jazykem byla španělština, a my jsme se utábořili ve velké prosklené hale, ze které bylo vidět na koleje. Ale bylo to celé takové strašidelné. Nikde nikdo, dveře za námi zapadly na bezpečnostní zámek a v hale na zadní stěně samozřejmě freska. Přišlo nám, že postavy i zvířata na obraze koukají na nás, a to dost divně.

Pak přijela další zřízenkyně a přivezla nám jídlo. A to byla pecka. Nejsme vybíraví, to ani náhodou, navíc jsme věděli, že jsme na návštěvě, ale tohle jsme si přece jen nezasloužili. Přátelé, oběd se skládal z polotovaru, ohřátého v plastové misce – obalené mleté maso v nějaké UHO (univerzální hnědá omáčka, studenti a návštěvníci závodních jídelen vědí), trochu fazolek, opečená strouhanka, sladký kompot a třetinka vody. Už na první pohled a první ochutnání velkovýroba. No, po té snídani jsme se těšili na oběd a hm… I Melissa byla v šoku a okamžitě začala žhavit dráty směrem ke Stevovi. My jsme to mezitím do sebe nějak nasoukali nebo aspoň něco, a začali se chystat na produkci. Jen nás mátlo, že se pořád nikdo neobjevoval, jen občas někdo prošel v dálce po chodbě. Pak se konečně objevila oficiální dáma a Melissa jí vyrazila vstříc a docela slušně ji na místě prostě sprdla. Že na nás nikdo nečekal, jsme tu zamčení a to jídlo -nejídlo, to už je vrchol. No, paní z toho byla špatná, moc se omlouvala, že se někde zauzlovaly dráty, takže se o nás dozvěděli v podstatě náhodou a co se jídla týče, že to měl někdo zajistit a nezajistil, nebo to zajistil blbě, hele, taky Vám to něco připomíná?, prostě si sypala popel na hlavu, až nám jí bylo i trochu líto. Třeba za to fakt nemohla. To jídlo máme vyfocené, ale nechceme to zveřejňovat kvůli dobrým vztahům mezi oběma velmocemi a taky pořád chceme věřit, že to prostě někdo popletl…

 

Mezitím se začali scházet diváci. No, scházet. Abych to vysvětlil. Absolvovali jsme vystoupení v řadě seniorských center a nevím, zda to byl úmysl pořadatelů, ale kondice klientů měla sestupnou tendenci. Možná proto, abychom si zvykli na setkání s podzimem života ve všech jeho podobách. Obyvatelé tohoto domova důchodců byli zcela odkázáni na pomoc personálu, byli vesměs nechodící a jejich mysl se zhusta pohybovala za hranicemi našeho světa. Takže personál navezl do haly lehátka a křesla, my jsme doladili, pár lidí zatleskalo a my jsme začali. Netuším, čím to bylo, jestli tím šokem ze setkání s těmito lidmi nebo z rozladění z jídla, ale naše poslední oficiální vystoupení na půdě USA nedopadlo nijak slavně. Jako celek to snad ušlo, ale každý z nás dělal chyby a nevedlo se nám. Lidé koukali na nás nebo skrze nás, u některých se domníváme, že ani nevěděli, že jim někdo hraje, pak tam byl pán, který se na nás smál, až pak jsme zjistili, že se směje pořád a na všechno… Málokdy jsme si po produkci oddechli tak, jako tentokrát. Touto cestou se Care Nursing Home za naši kapelu omlouvám, až přijedeme příště, bude to určitě lepší. Pro mne byl jediným pozitivem vlak, který projel okolo oken a čítal jedenaosmdesát vagonů na dva kotle (lokomotivy). Rozloučili jsme se a ujížděli na koleje s hodně blbým pocitem. Ještě že jsme měli Family packy, tedy záchranné pinty. Slezli jsme se u nás, pili a měli vztek, že ten dnešek stojí tak nějak za starou belu. Ještě nás čekala spolu s ostatními soubory večeře na rozloučení dávaná starostou města a docela jsme se toho báli. Měli jsme se slušně obléknout, tj. pokud možno dlouhé kalhoty (!?) a tak.

  No, přestali jsme pít právě včas. Nasoukali jsme se do slušného, nebojte, smokingy a velké večerní jsme sebou nevezli, prostě jsme si vzali předposlední čisté oblečení a vyrazili na raut. Večeře se konala v centru a odevzdali jsme tam naše poslední dárky. Restaurace byla spíše domácky zařízená, takže jsme se tam brzy cítili velmi příjemně. Hned po příchodu jsme byli coby soubor představeni panu starostovi Ronu Washingtonovi, který byl, světe, div se, v Tennessee, černoch. Pak jsme se rozsadili podle souborů, a přestože restaurace nevypadala nijak velká, vešli jsme se všichni. Alkohol byl samozřejmě zapovězen, tak jsme popíjeli ledovou vodu, konverzovali s Melissou, která na tuto velkou událost přišla s matkou, která jako by jí z oka vypadla a s Cloggery. Mimochodem, s některými jsme se velmi spřátelili a dodnes se s nimi sdílíme. A pak přišel povel – ke strojům. Vedle v místnosti, kde byly složené nástroje, bylo nachystané jídlo. Ale jaké! Vše z dneška bylo zapomenuto. To byla večeře opravdu pro VIP. Jenom ta žebírka… Naper se a pukni. Dali jsme si, co se do nás vešlo, a možná ještě kousek navrch.

 

Pak se rozloučil každý soubor krátkým neformálním vystoupením a dostal dárky od města. Já jsem si opět půjčil basu a zaplať pánbůh, tohle hraní se nám povedlo a nekončili jsme s hořkým pocitem v ústech. Náš „námořník“ s Mikovým dělením publika už byl proslulý a všichni v sále si ho s chutí dali s námi. Končili jsme Bednou od whisky, což zejména český soubor kvitoval s velkým nadšením. Dali jsme taky Fireball Mail, který s námi zpívala Melissa, která se stihla naučit text v rekordně krátké době. Prostě moc pěkná atmosféra. Melissa nám potom předala své vlastní dárky (Jiřík dostal jako jediný dva), byla to moc dojemná chvilka, kdy nešlo příliš mluvit, protože to drhlo. Byli jsme velmi potěšeni a velmi dojatí. Od Cloggerů jsme dostali láhev Tennessee Honey, kterou jsme ztrestali ještě ten večer. No a pak promluvil Steve a International Folk Fest v Murfreesboro oficiálně skončil. Jak nám bylo? Docela smutno…