Part 1

Hamburger diary

aneb

Kelt Grass Band za velkou louží

 Svištíme po silnici číslo 56 někde mezi Lynchburgem a Manchesterem. Motor Fordu přede, v hlavách běží právě skončená exkurze v Jack Daniel´s  Distillery, z rádia zní, zřejmě dle naléhavosti v hlase, místní vydání Jakuba Smolíka. Vepředu diskutuje Melissa s Alenkou a kapelníkem, my vzadu lehce podřimujem, večer nás čeká hraní v Manchesteru. A opravdu jsme v Americe, kdesi v Tennessee… Je to skutečnost a stejně, jako by to byl pořád sen. Budu Vám vyprávět, jak se tenhle sen stal realitou, co jsem udržel v paměti a co žádný foťák nezobrazí. Podotýkám, že se jedná převážně o moje postřehy, byť v zastoupení celého kolektivu, a kůži na trh nesu tedy především já. To, co jsme viděli, slyšeli a zažili, se týká necelých čtrnácti dnů v Tennessee a je jasné, že naše zážitky a vzpomínky nemusí korespondovat s tím, co kdokoliv z Vás prožil při cestě po jiných místech USA. Ale skoro přesně takhle to bylo.

 

   Tedy napřed prosté zpravodajské konstatování. Ve dnech 9. – 22. června absolvoval Kelt Grass Band výjezd do Spojených států, konkrétně na Mezinárodní folklorní festival, který se konal ve městě Murfreesboro, ve státě Tennessee. Tolik noticka, ale pojďme pěkně chronologicky.

 

  Vloni na šumperském folklorním festivalu jsme se seznámili s americkým souborem Cripple Creek Cloggers a jeho vedoucí a zároveň ředitel festivalu v USA Steve Cates nás oficiálně pozval na jejich akci. No, měli jsme z toho napřed legraci, že KGB do Ameriky, když někteří z nás byli nejdál v Norimberku a v letadle jsem seděl tak maximálně ve snu. Ale přehoupl se podzim a najednou to bylo silně aktuální, protože Steve nás vyzval, ať se vyjádříme. Probrali jsme své možnosti, kdo může, kdo nemůže, a s bušícím srdcem jsme kývli. Původně jsme měli jet s tanečníky, ale když došlo na lámání chleba, ukázalo se, že žádná taneční skupina, se kterou jsme byli v kontaktu, z různých důvodů nemůže, a tak jsme v tom zůstali sami. Amerika z toho nebyla úplně odvázaná, ale nakonec jsme se dohodli, že přiletíme jen coby muzikanti. Silně nejistá byla Peťka, která netušila, jestli jí vyjdou ve filharmonii vstříc. Nevyšli. Takže nás zbylo šest, protože v té době už jsme byli bez kytary. Posléze jsme se dohodli s Mikem a Janou Probynovými, kteří, a to už tu můžu napsat, teď pro nás znamenali obrovskou posilu, že nás doplní na naši standardní osmičku.

 

A začalo to. Víza, čísla pasů, obsazení, spoje, kudy, kam, za kolik, jak s nástroji, nejvýhodnější pojištění, přesunout o týden termín Keltských slavností, no srandy plno. Někdy v lednu letošního roku nás Mike informoval, že se dá letět s British Airways o dva dny dřív, ale za výjimečnou cenu. Jdeme do toho! Takže ještě hotel na tři dny, se slibným názvem Sleep Inn. V práci dovolenou, potřeboval jsem 18 dní (ještě i na Keltské), ale dávali jen čtrnáct. Vystát frontu přes noc, ukecat vedoucího, joj. Do toho jsme hráli, našli nového kytaristu a já jsem mimo jiné řešil basu. Přišlo mi, že všechna řešení jsou špatná. Zajistit nástroj na místě nebylo podle pořadatelů možné a při představě, jak chudák holka cestuje v zavazadlovém prostoru a na místě ji sbírám jako třísky na zátop, se mi prsty na nohou svíraly do pěstí. Nakonec jsme zvolili variantu s elektrickým kontrabasem. Byl zrovna k mání, byl to český výrobek, kombo mám, tak jsme se opět zadlužili. Komunikace přes oceán probíhala velmi čile, organizátoři akce nám přidělili hned dvě průvodkyně, a tak jsme pomalu dávali dohromady náš program. První tři dny jsme se totiž museli o sebe postarat sami. A začali jsme vymýšlet, co všechno bychom v Americe chtěli vidět. Poté, co jsme škrtli Sochu svobody, Niagarské vodopády, Golden Gate Bridge a podobné destinace, začalo vše nabývat přesnějších kontur.

 

Daggy přišel na nápad, že sebou poveze toliko jedno banjo a druhé si koupí na místě. Jedna z našich průvodkyň nám poslala odkaz na obchod na hlavní třídě v Nashvillu a kapelník vybíral. Prostě život začal běžet tak nějak rychleji a měli jsme co dělat, abychom to všechno stíhali. Asi deset dní před plánovaným odletem jsem jen tak „ze srandy“ zavolal na British Airways kvůli base, abych zjistil, že s nástroji je to trošku jinak, než jsme původně mysleli, a že za ně možná budeme i doplácet. Nebudu tu popisovat všechno to telefonování, mailování, jen chci vyzdvihnout Alenku, která chodila pomalu i na záchod s telefonem u ucha a vše sladila. Stejně tak nechci unavovat líčením až eskamotérského balení dvou lidí do jednoho kufru.

 

A pak bylo najednou osmého června ráno…